hostinci U lva, mohl ze zakletí uvolnit pouze kněz z nedalekého kláštera sv. Dobrotivé, a to pouze takový, jehož vlasy budou přirozeně zrzavé. Barokní restaurace vzala za své v roce 1988, duch se tedy nejspíš přestěhoval, respektive omezil své působení už jen na okolí Studánky paní Lídy poblíž kláštera, který stále ještě existuje. Takový personální požadavek na člověka konkrétních tělesných vlastností není mimochodem nic moc proti podmínkám, které musí být naplněny pro úspěšné vyzvednutí pokladů kněžny Libuše, uschovaných ve Veleslavíně, ve Vokovicích a v Liboci. Libocký farář, učitel a slouha musí nést stejné příjmení, jinak z bohatství nebude nic. Jak připomíná v poznámce ve svých Pražských pověstech a legendách Josef Svátek, jednou už tu byl farář Lebeda a učitel Lebeda, jenže než sehnali třetího, slouhu Lebedu, duchovní zemřel. Dokončení práce, či rituálu Rituál je důležitý, to už jsme si pověděli. Stejně jako už víme, že někteří duchové vzali existenci díky nedokončenému úkolu. Úspěšné završení jednoho i druhého pak též úspěšně završuje i revenantovu kariéru. Dokládá to případ regenta martinického panství Jakuba Veltruského z Veltrus, díky jehož urbáři (evidenční knize poddanských povinností) vědí Hořovičtí, že jejich městečko bylo založeno někdy za vlády Jana Lucemburského, neboť v něm cituje z opisu zničené zakládací listiny. Jmenovaný šlechtic ovšem žil ve století sedmnáctém. A v témže věku i zemřel. Jedno slovo předčasně. Jezdil pak nočními Hořovicemi a opakoval poslední slova, která před smrtí slyšel: „… et in saecula saeculorum.“ Chybějící slovo je v tomto případě Amen, a přízrak se ho dočkal až po dlouhé době z úst znalého a nebojácného člověka, který se nelekl a nebohého šlechticova ducha takto konečně odeslal na poslední cestu. Naprosto stejně kvílel a naprosto stejně byl vysvobozen i přízrak, působící daleko odtud, na zámku ve východočeské Litomyšli. V tomto případě nejde o stěhování pověsti, jak k němu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238193