5. Kurikulum školního vzdělávání
Vzdělávací (školské) systémy se v kontinentální Evropě vyvíjely víceméně souvisle a obsah vzdělávání se měnil jen velmi pomalu, byl dán tradicí a často předepsán centrálními státními úřady (Dvořák, 2012). Toto konstatování platí v případě Francie dvojnásob. Silná role státu je dána dvojím dědictvím historických okolností, které formovaly francouzský vzdělávací systém, na jedné straně tradiční silné postavení katolické církve ve společnosti, na straně druhé absolutismus světský (Meuret, 2007). Státem centrálně předepisované kurikulum, jak podotýkají Gauthier a Le Gouvello (2010), tak není výsledkem čistě organizačního rozhodnutí, ale má své kořeny hluboko v minulosti. Gauthier a Le Gouvello poznamenávají: „To, co se učí ve školách, není dáno rozhodnutím škol a jednotlivých aktérů. Spíše je to stanoveno a diktováno na národní úrovni všem jednotlivým aktérům ve vzdělávání. Tímto způsobem přispívá vzdělávací systém ke konsolidaci francouzského národa, jako tomu bylo v minulosti prostřednictvím královských armád a jinými prostředky za Republiky, ale také prezentuje specifické propojení mezi vzděláváním a politickou mocí.“ (tamtéž, s. 75)
5.1 Proces tvorby kurikulárních dokumentů Školní kurikulum, respektive kurikulární dokumenty, jsou ve Francii nazývány častěji jako vzdělávací programy. Podle M. Coquidé existuje ve Francii tendence redukovat pojem kurikulum na tradiční „školní programy“ (programmes scolaires, programmes d’éducation) (viz Gauthier,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238146