na oblast Golanských výšin té noci, možná vystřelený omylem, bez jasného záměru a cíle, jen tak na zkoušku nebo k zastrašení nepřátel. *** Rodina Gam-Zo-Letova Gabiho ve svém domě jaksepatří pohostila a nabídla mu nocleh. Nazítří ráno ho otec rodiny, modrooký, statný muž s velkou pleší pod širokou kipou, vzal na krátkou procházku a řekl mu: „Podívej se, nevím, kdo jsi a co jsi zač, ale oko vidí, ucho slyší a všechny naše skutky jsou zaznamenány v knize. Myslím si, že nejsi voják, a také si myslím, že nevíš, kam máš namířeno. Netuším, před čím nebo před kým prcháš. U nás se říkává: I kdybych měl jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty jsi se mnou.“ Gabi nechápal, o čem ten muž mluví. Jaké údolí stínu? Jaké oko a ucho? „U nás uvítáme každého Žida s otevřenou náručí,“ pokračoval otec. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, dostaneš najíst a budeš mít kde složit hlavu. Kdyby ses tu rozhodl zdržet déle, zařídili bychom ti bydlení v karavanu s ostatními svobodnými mládenci. Každý pár rukou je nám k užitku, potřebujeme muže na hlídky, na stavbu, na zahradnické práce. Jen mi pověz jedinou věc – nezapletl ses náhodou do něčeho nezákonného?“ Gabimu se ten proslov nezamlouval, ale popravdě si nic lepšího nemohl přát. Odlehlé místo stranou civilizace, kde mu nabízejí střechu nad hlavou, i když vědí, že není tím, za koho se vydává. Přesto ho to místo něčím dráždilo a popuzovalo a na tom muži mu něco vadilo, i když by nedokázal říct co. Snad mu čímsi připomněl dospělé z kibucu, ten karatelský tón, vzpřímené držení těla, arogance a sebevědomí člověka, který ví, co je správné, a má jen pohrdlivý výsměch pro každého, kdo by ho chtěl kritizovat. Zavrtěl hlavou. Ne, nezapletl se do ničeho nezákonného. S rodinou se ten den navečeřel a další dvě noci přespal v dětském pokoji se dvěma z jejich dětí, na matraci ustlané na podlaze, spal tvrdě jako špalek, přestal vnímat dětský pláč uprostřed noci, cupitání jejich nožek po ránu, bubnování do stolu a třískání hračkami o podlahu, dokonce si nevšiml ani zvědavého Davida, který ho přišel pohladit po hlavě a zvednout mu prstem jedno z víček. Nic ho nevytrhlo ze 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238070