Diplomatické Theatrum Mundi (Ukázka, strana 99)

Václav Hubinger jsou spíše informačními agenturami Evropské komise, zatímco Delegace v zemích mimo EU se převážně věnují distribuci a kontrole všech forem pomoci dané zemi, ověřování podmínek jejího poskytování a kontrole plnění.

Do politických záležitostí, pokud se nejedná vysloveně o relaci EK a dané země v oblasti přístupových jednání, nijak nevstupují. Není to v jejich kompetenci a nedovedu si představit členskou zemi EU, která by si v bilaterálních záležitostech neporadila i bez Delegace. Stejně jako u bilaterálních ZÚ je jejich úkolem získávání informací o zemi působnosti a určitá forma koordinace aktivit zastupitelských úřadů členských zemí. To se děje především formou pravidelných schůzek velvyslanců (Heads of Missions, HOMs) členských zemí s vedením Delegace. Řekl bych, že to je jedna z činností Delegací, která je členským zemím skutečně ku prospěchu. Nejde jen o přístup ke sdíleným informacím. Zpravidla je totiž šéf Delegace vnímán hostitelskou zemí jako zástupce Unie a mívá proto usnadněný přístup k některým vysokým státním činitelům. Jeho „nadnárodní“ charakter mu umožňuje jednat nebo aspoň mluvit i o tématech, o kterých se hostitelská země nechce nebo nemůže bavit s velvyslanci jednotlivých zemí.

V čele služby stojí vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který má ve svém úřadě mezinárodní společenství diplomatů ze všech členských zemí, zástupce EK a zástupce Generálního sekretariátu Rady EU. Většina členských zemí má ambici mít co nejvíce svých lidí na co možná nejvyšších pozicích ve struktuře služby. Není to jen z důvodu prestiže, ale především proto, že „společná“ politika je ve skutečnosti výsledkem kompromisů mezi zájmy jednotlivých zemí. Mít „svého člověka“ co nejvýše a co nejblíže špičce je samozřejmě významnou výhodou. Česká republika v tomto ohledu nepřekypuje aktivitou, ale „své lidi“ ve službě máme.

Evropská služba v podstatě kanibalizuje zahraniční služby členských států EU. Její pracovníci se rekrutují především z diplomatů jednotlivých členských zemí, a i když se nepotvrdila původní obava, že odčerpá ty nejlepší, jsou to všechno lidé vybíraní z těch nejschopnějších. Odměnou jim je nejen vyšší plat, než jaký by brali 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237943

Diplomatické Theatrum mundi doma, ale i účast na realizaci projektu stále hlubší integrace politiky členských států. Určitým handicapem může být to, že se obyčejně nemohou ucházet o vysoké posty v zahraniční službě svých zemí.

Není to sice žádné pravidlo, ale v určité taktické nevýhodě jsou. Jako obyčejně musí být každý připraven platit nějakou cenu za svá rozhodnutí. Jestli se jednou Evropská služba stane tím, čím původně měla být, to je ve hvězdách. Současná realita naznačuje spíš renesanci národních diplomacií, zatímco portfolio té unijní je stále výrazněji zaměřené na multilaterální, rozvojovou a veřejnou diplomacii.

Jak se v „bruselském“ prostředí stává pravidlem, většina úředníků rychle ztrácí loajalitu ke své zemi a stávají se z nich „skuteční Evropané“, loajální k unijním institucím. Své lidi do zahraniční evropské služby sice vysílají jednotlivé členské země, ale mnozí z nich se už do domovské zahraniční služby nevracejí. Zpravidla zůstávají dlouhodobě nebo trvale pracovníky různých unijních institucí, do kterých je tak kratší cesta než z „capitals“, tedy z jejich domovských zemí.

Nejde přitom jen o peníze, ale i o pracovní prostředí, celkovou „firemní kulturu“ a možnosti služebního postupu. Ten v národních zahraničních službách nemusí být zejména v nižších pozicích srovnatelně zajímavý.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237943

Diplomacie s přívlastky Diplomacie je ve své komplexnosti vlastně „diplomacií bez přívlastků“, protože koneckonců i bilaterální a multilaterální diplomacie se v mnoha ohledech prolínají a ovlivňují. Všechno ostatní jsou spíš označení dílčích specializovaných nebo mediálně zajímavých diplomatických aktivit, případně epiteta, jež mají ozvláštnit realitu diplomatické praxe.

Diplomacie je vždycky politická, může také být dobrá nebo špatná, chytrá nebo hloupá, a samozřejmě úspěšná nebo neúspěšná. To jsou sice z gramatického hlediska také přívlastky, ale především jsou to hodnotící soudy. Označování některých aktivit nebo oblastí diplomatického působení jako nějaké svébytné diplomacie nemá ve skutečnosti větší význam než popisný nebo stylistický. Jsem si vědom, že řada odborníků může takové tvrzení zpochybňovat nebo zcela odmítat, ale na podstatě věci to podle mého názoru nic nezmění.

Mnoho takových označení pochází ze žurnalistického prostředí. Diplomacie v určité specifické situaci nebo provedení se označí přívlastkem, jenž zdánlivě vyjadřuje její zvláštnost nebo se odvolává na souvislosti, v kterých probíhala (fotbalová, pingpongová), jindy přívlastek vymezuje pole působnosti v rámci zahraniční služby (kulturní, veřejná). Samotný jejich výkon se ovšem nijak neliší od diplomacie bez přívlastků, protože je jen jednou z jejích mnoha podob v různých situacích a na různá témata.

Z hlediska dominantní tematiky dává smysl členění na diplomacii politickou a ekonomickou. Ty jsou ve skutečnosti vždy silně provázané, takže případné rozlišení spíš vyjadřuje dominantní tematický okruh než nějakou zásadní odlišnost jedné od druhé.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237943