„Pro jakou věc? Vraždění? Tuhle možnost vzestupu na kariérním žebříčku bych si milerád nechal ujít,“ odpověděl jsem. „Tak copak ty,“ ušklíbl se Damian. „Na to, že jsi ve válce, se nějak bojíš zabíjet.“ „Lidský život je to nejcennější na světě, Damiane. Nechci vraždit bez důvodu. Nejsem jako ty.“ „A právě to tě dostalo do téhle kaše. Kdybys zabíjel, nezabiju dnes já tebe.“ To ještě uvidíme, pomyslel jsem si. Zatímco jsme hovořili, vyjeli jsme z města a zamířili na polní cestu. Damianův plán mi začínal být jasný. Odstraní mě někde, kde to nepřiláká nežádoucí pozornost. Zároveň mě ale napadlo, že mi tím dává malou šanci na záchranu. Projížděli jsme právě kolem malého jehličnatého lesa, odděleného od cesty mělkým příkopem. Damian si zřejmě myslel, že svůj úkol splnil, a že nemám šanci nijak utéct. Klidně spustil ruku se zbraní podél boku až téměř pod sedadlo. Toho jsem musel využít! Přišlápl jsem plyn až na podlahu a auto se okamžitě rozletělo vpřed. Na nerovné cestě to s námi rázem začalo pořádně házet. „Zatraceně, zpomal, okamžitě!“ zařval Damian. Strhl jsem řízení vlevo, směrem ke stromům a příkopu. Auto dopadlo předními koly do prohlubně a pořádně zpomalilo. Já byl připoután, Damian ne, takže se tvrdě praštil hlavou o palubní desku a pustil pistoli, která zapadla někam za sedadlo. Přejeli jsme příkop a vjeli mezi stromy. Podařilo se mi natočit auto tak, abych nenarazil do žádného z kmenů napřímo, což by nás mohlo oba zabít. To bylo také všechno, co jsem mohl dělat, srážka byla v té velké rychlosti nevyhnutelná. Narazili jsme
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237881