Podhoubí (Ukázka, strana 99)

vrátit zpět, je možná on. Nezjevil se jí ve snu poprvé, jeho vlasy, ruce, celé tělo vyzařující mladistvou energií. On a žena se záhadným obličejem, stále chodili sem tam, dovnitř a ven, do jednoho zchátralého úkrytu a zase ven. Stále v pohybu. Stále s netečným výrazem ve tváři.

Stále s dokonale sešitými rty.

103

def_lujan200.indd 103

22.09.2017 15:44:37

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237840

Nejprve nevidí nic. Nebo ano: vidí dům. Vlastně vidí asi dvě stě metrů před sebou keře zakrývající drátěný plot a za ním dům vklíněný mezi hory. Přestalo pršet, ale cesta je rozblácená, přinejmenším na okrajích: kaluže, potůčky, mokrou trávu zanedlouho vysuší slunce. Protože celé údolí odpoledne zalije slunce. Tento poslední údaj je předvídatelný a možná to dvojčata i vědí. Nevědí však, ani si nedokážou představit, co se stane s bazénem, že se bude muset vypustit, ne celý, jen do půlky: bude se muset vyčistit různými sítěmi, a stejně jim bude připadat, že už nikdy nebude čistý. Tohle nevědí.

A nevědí ani, že Ana se už přivítala s Mabel, že se několikrát objaly, možná jim ukáply i slzy, že Mabel možná něco poznamenala ohledně Anina sestřihu, zatímco Ramón na verandě pustil fenku, kterou přivezl z města, a zvíře vystřelilo k bazénu s hladinou pokrytou silnou vrstvou mravenců, většinou mrtvých. Nikdo se nikdy nedozví, jak se tam mravenci dostali, jak a proč došlo k téhle hromadné sebevraždě. Až bude bazén zpola napuštěn, vybuchne Fabián vzteky, čímž se odsoudí k tomu, k čemu už je pravděpodobně odsouzen.

Ale to také nikdo neví. „Kdy to uděláme?“ „Zítra.“ Eva by ráda řekla, Zítra ne, blbečku. Ale neřekne nic. Tlačí vozík prostředkem cesty, kde je půda pevnější. Vidí bahno na černých kolech a na teniskách. Připadá jí, jako by se na ni lepilo oblečení. Drží vozík a stále ho tlačí kupředu, jen čas od času si krátkým rukávem trička otře čelo. Ví, že bude potřebovat víc času, aby Ramóna přesvědčila. A že bratrovi nemůže říct, Potřebuju víc času, abych ho přesvědčila. Jasně že ne. Proto tlačí vozík dál. Mlčí, stejně jako už mlčí rok a jedenáct

104

def_lujan200.indd 104

22.09.2017 15:44:37

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237840

měsíců. Protože nemá co nabídnout Fabiánovi na oplátku. Nic k vyjednávání. Nic, aby ho zastavila. Nic, co by ho zajímalo. „Zítra?“ „Ano, zítra.“ Nikdy se neměla šanci se hnout z místa. Jednou ji napadlo, že by to mohla povědět matce. Najít příhodný okamžik a říct jí: Mami, má z tý bouračky video, nahrál to na mobil, ano, nahrával nás pro pobavení, a když neudělám, co po mně chce, cokoliv, co ho napadne, když mu budu odporovat, nic ho nezastaví, poví to policii, chlápkům z pojišťovny, zbláznil se, mami, udělej prosím něco. Ale Fabián se vyjádřil jasně: Abys věděla, udělal jsem si pár kopií. A dokonce ještě jasněji: Jestli to někomu vyslepičíš, třeba matce nebo psycholožce nebo těm tvejm otravnejm kamarádkám, vsaď krk, že tě stáhnu ke dnu. A ještě jasněji: Podívej se, kurva, na mě. A ještě víc: Podívej se, jak vypadám. Podívej se, co jsi se mnou provedla. A ještě víc: Za sebemenší kravinu ti zkurvím život, stejně jako jsi ho zkurvila ty mně. Eva se ho mohla zeptat: Proč mi to děláš.

Mohla mu říct: Zničíš celou rodinu, nejen mě. Ale za bratrovu invaliditu může ona. A to doma, v rodině, vědí všichni. Bylo to jako sypat sůl do otevřené rány. Proto od té noci, kdy seděla před monitorem, na němž se zastavilo temné video, neřekla nic. Nebo ano, řekla: Dobře. A Fabián: Uděláš, co ti řeknu, vždycky. Víš, na kom záleží, aby se to odsud nedostalo. „Vošukej ho. Dnes v noci.“ Eva mlčí. „A až bude stříkat, dívej se mu do očí a mysli na to, že je to jeho poslední výstřik v životě. A že už přestane otravovat.“ Eva stále mlčí. „To chceš, ne?“ Chvíli trvá, než odpoví. „Odpověz!“ „Ano, to chci,“ odpoví.

Teď, když jsou už před zahradou a mají keře po levé ruce a celý březový háj po pravé, zvedne Fabián hlavu, sundá si čepici a pozoruje

105

def_lujan200.indd 105

22.09.2017 15:44:37

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237840