„Jeden náš kámoš to viděl v telce, to, jak někdo shodil ty koně v Nohovalským zálivu, a vzpomněl si na to, že jsme o tom mluvili. I o tom, jak nás tihle dva chlápci vyhnali.“ „Podle detektiva Dooleyho se to stalo v červenci.“ „To je pravda. Chtěli jsme spolu strávit trochu času, víte. Oba pořád ještě bydlíme u rodičů a je to noční můra. Mladší bráchové mi pořád klepou na dveře pokoje a ptají se, jestli se oblejzáme.“ „U mě je to stejné,“ připustila Shelagh, tváře červené. „U nás na dveře většinou klepe máma a ptá se, jestli nechceme čaj nebo koláč, já ale vím, že nás jenom kontroluje.“ „Takže jste byli u Nohovalského zálivu kvůli soukromí?“ „Přesně tak,“ pokýval hlavou Michael. „Bylo krásně a teplo a většinou tam nahoře nikdo není, protože se tam dá špatně dostat. Měl jsem motorku, Yamahu 125, takže s tím nebyl problém.“ „A ve kterou denní dobu to bylo?“ zeptala se Katie. „Asi ve tři odpoledne. U McDonalda jsme si dali burger a pak jsme se rozhodli vypadnout z města a projít se u moře.“ „A kdy tam přijel ten přívěs?“ „Ne moc dlouho po nás. Možná tak deset nebo patnáct minut, nějak tak. Viděli jsme ho přijíždět po cestě podél pole a říkali jsme si, proč na takový místo někdo proboha jezdí s přívěsem pro koně. Viděli jste ho na té fotce, byl veliký.“ „Zaparkovali kousek od místa, kde jsme seděli,“ skočila mu do řeči Shelagh. „Pak vystoupili tihle dva chlapíci a zírali na nás stylem ‚co si myslíte, že tady děláte‘. Jako by chtěli vraždit pohledem, víte. Ale Mikey řekl, že si jich nebudeme všímat, že jsme ve svobodné zemi a my tam máme právo být stejně jako oni. Možná že tam prý nebudou dlouho.“ „A potom vypustili ty koně?“ zajímala se Katie.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237810