straně druhé. Spěchala k nim. Když se k nim hubená postava s dlouhými vlasy sepnutými do copu, přiblížila, Dimitrij se postavil a vykřikl: „To je Karla!“ Napřáhla ruku, dala mu ránu pěstí přímo do obličeje a zařvala: „Buď zticha! Pomůžete mi odtud. Nic se vám nestane. A teď rychle, nebo dostaneš další!“ „Zbláznila ses, Karlo?“ lapal po dechu Tomáš. Dostal ránu pěstí a další, co si pamatoval, bylo, jak ho Dimitrij podpíral v podpaží a všichni tři běželi ven z budovy. Téměř neovládal své nohy. Neměl ponětí, kudy šli, ale brzy se dostali ven. Znovu uslyšeli střelbu. Tentokrát to byla série výstřelů. Když se dostali k autu, Marek se s hrůzou ptal: „Co se tady, kurva, děje? Málem jsem se strachy posral. Kdo to tam střílí? Co tady dělá vona? Vy jste s sebou měli zbraň, nebo co?“ Dimitrij mu rozvážně odpověděl: „Nevím, co se tam děje. Tady Karla si z nás dělá rukojmí. Musíme hned odjet!“ Všude kolem se ozýval psí štěkot, což Tomáše doslova paralyzovalo (to už si myslel, že to nemůže být horší). „Jsi blázen? Chceš, aby nás všechny zavřeli?“ Než aby Dimitrij ztrácel čas vysvětlováním, uštědřila Karla silnou ránu (ukázkový pravý hák) i Markovi a dodala: „To proto, aby ti to nebylo líto. Teď rychle sedej a jeď. A vy dva taky.“ Když nasedali do auta, neustále je popoháněla: „Musíme rychle! Tady nejsme v bezpečí.“ Tomáš byl pořád stejně mimo. Dveře se mu podařilo zavřít až na potřetí (připadaly mu nesmírně těžké). Jeho mozek dokázal zpracovávat pouze jedinou informaci: „Rychle odsud pryč. Rychle odsud pryč!“ Na nic jiného teď nedokázal myslet. Karla přikázala: „Tady doprava. Je tu druhá brána, která není tak hlídaná.“ A jestli si Tomáš myslel, že horší už to být opravdu nemůže, mýlil se. U brány stála vězeňská stráž – jeden jediný (ovšem ozbrojený) muž. Když zpozoroval, že se k němu řítí, začal sahat po zbrani.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237767