Ozářil ho oslepující záblesk a málem mu praskly bubínky. Tohle bylo zatraceně blízko. V životě nezažil takovou hrůzu. „Co to dělám?!“ Větve praskaly pod náporem silného větru, vzduchem létalo listí a na obloze se jako při ohňostroji střídal jeden blesk za druhým. Jako by ožil samotný les, kořeny vyvrácených stromů se po Chárovi sápaly, aby ho objaly a zlámaly mu každou kost v těle. Hrůzou málem nedýchal, ale musel to dokončit. Zabořil se až po kotníky do bahna. Plíce se mu stáhly, jako kdyby z nich někdo naráz vysál všechen vzduch. „Teď, nebo nikdy.“ Pravou nohu ukročil vzad, hutná zemská energie se mu v tu chvíli vytlačila až do krku. Sevření lesa ještě zesílilo, zatočila se mu hlava, až málem omdlel. Před zavřenýma očima uviděl rozmazané obrysy, které ho nesmírně vyděsily. „Co to sakra…?“ Bylo obtížné udržet nohy u země. Mezi energií, která se tlačila zdola, a oblohou, jež se k němu prověsila jako baldachýn, takže začínala hned nad jeho temenem, zbývalo poslední malé místečko. Jediná myšlenka. Zaťal ruce v pěst a vší silou jimi o sebe třískl: „Ze země povstaneš a do země se opět vrátíš!“ Na malinký okamžik se Chára stal všemohoucím stvořitelem. Nikde nekončil, ani nezačínal. Vteřinu nato doslova vyletěl do vzduchu a dopadl na zem o pět metrů dál. Nevěděl, jak dlouho byl mimo, ale probudila ho až rána srovnatelná s nárazem meteoritu. Země se otřásala, jako kdyby měla za chvíli puknout. Stromy kolem padaly k zemi jako párátka. Sesypaly se stejně rychle jako Chárův plán maskovat vyvolávání v bouři. Hromy vedle tohohle zněly jako házení kamenů do vody. Dunění, které se rozléhalo po celém údolí, doplňoval povyk lesních živočichů, kteří opouštěli oblast, jak nejrychleji mohli. Na nohou musí být i celý Hlavní tábor, ale vzhledem k tomu, že než se sem kdokoliv z nich dostane, bude Chára už dávno po smrti, nedělal si se svou reputací nadále starosti. „Co jsem to udělal?!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237766