„Chápu ale, že pro vás to musel být trochu šok.“ Poodešel ke stolku s lahvemi a z jedné si nalil. „Vždycky zapomenu,“ dodal ještě, zatímco jantarová tekutina stékala po křišťálové stěně skleničky, „že dokud jste ve svém světě, nevíte o tom našem zhola nic.“ Kell ztuhl a přesunul pozornost k aristokratům, kteří postávali v hloučcích po místnosti. Něco si šeptali a se zájmem ho sledovali přes okraje skleniček. Obrátil se ke králi a odolal pokušení popadnout ho za rukáv. „Co všechno vědí?“ zeptal se šeptem. „O mně...“ Jiří mávl rukou. „Žádné strachy. Myslím, že jsem jim řekl, že jste nějaký zahraniční hodnostář. Což je, přísně vzato, vlastně pravda. Jenže čím méně vědí, tím víc si toho navymýšlejí. Co kdybychom vás jednoduše představili…“ „Pokud je to možné,“ skočil mu do řeči Kell, „rád bych se poklonil zesnulému králi.“ Věděl, že v tomhle království lidi pohřbívají do země. I když mu připadalo zvláštní zavírat mrtvého do rakve, znamenalo to, že král (tedy to, co z něj zbylo) tu někde musí být. Jiří těžce vzdychl, jako by Kellovu žádost sice očekával, ale přidělávala mu starosti. „Taky mě to napadlo,“ řekl a dopil obsah své sklenky. „Je v kapli. Ale nejprve…“ Natáhl ke Kellovi ruku ztěžklou množstvím prstenů. „Můj dopis.“ Kell vytáhl obálku z kapsy kabátu. „A ten pro otce.“ Kell neochotně vyndal z kapsy i druhou zprávu. Starý král býval na dopisy vždycky velmi opatrný a naléhal na Kella, aby nepoškodil pečeť. Nový král vzal z příručního stolku krátký nožík, trhnutím ruky obálku rozřízl a vyndal její obsah. Při pomyšlení, že se Jiří právě dívá na ten kratičký vzkaz, se Kellovi dělalo zle. „To jste se trmácel celou cestu až sem jen proto, abyste mu přečetl tohle?“ zeptal se posměšně. „Měl jsem krále rád.“ „Teď se ovšem budete muset spokojit se mnou.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237628