Nebo tam možná už byla a já si jí nevšiml. Jen jsem zahlídl neurčitej obrys její hlavy. Nejsem si ani jistej, jestli mě viděla. Ale to samozřejmě plácám. Určitě se aspoň jednou do tý zasraný zahrady podívala, když už byla v kuchyni. I kdyby to bylo jen náhodou. Kejvnul jsem na ni. Krátce. Nijak zvlášť přátelsky. Nechtěl jsem, abych v ní vzbudil pocit, že má vyjít ven a pokecáme si, zatímco budu seškrabávat hovna z bidýlek. Po tom, co ji sem otec zatáhl a ona se k nám přistěhovala, jsem se k ní nechoval zrovna pěkně. I když zase tak zlý to taky nebylo. Prostě jsem předstíral, že je vzduch, což u ní nebylo zas tak těžký, protože ducha svým chováním připomíná. Ale vlastně nevím, možná to ode mě bylo celkem nefér. A možná taky ne, ale tak to zkrátka bylo. Víčka mi pomalu těžknou. Světlo je pořád zapnutý. I když se mi nechce, stejně se sám sebe pořád ptám, co asi Yvonne zrovna dělá. Jestli vůbec něco dělá. Kdoví jestli už neusnula před několika hodinama. Jak se jí to po dávce vždycky stávalo. Aspoň v těch pár případech, kdy jsem byl u toho. Když jsem nechtěl odejít a nechat jí znovu na tejden klid, než se zase sama od sebe ozve. Jsem unavenej. Groggy. V tělocvičně jsme si šli s Axelem většinou z cesty. Vím, že to neudělá, ale tak nějak očekávám, že o tý záležitosti v Timpenu hodí řeč. Že vysvětlí, co ho k tomu vedlo. Ale to by mu nebylo podobný. Ještě mi chyběj ty správný slova. Nemůžu na to jít jen tak bez přípravy, nebo to s ním projedu na celý čáře. Vlastně by mi to mohlo bejt putna. Ale není. Chci, aby to fungovalo. A taky chci to, co mi nadhodil. Co mi formálně slíbil. Zalomím to na sedadle. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237144