„Ne,“ odvětila máma suše. „O tom vás můžu ujistit.“ „A kde sedí hudebníci?“ zeptala se Kit. „Máme tříčlenný orchestr – pianistu, piano a stoličku!“ Hurónsky se rozchechtal, jako by to byl nesmírně zábavný vtip, a ukázal na pianino stojící před malým pódiem. My jsme se nesmály. Pokud bychom ještě pochybovaly, že Cuba je zapadlá díra, ostatní účinkující nás o tom ujistili. Všichni byli štěstím bez sebe, že se dostali do tak velkého „operního domu“. Zatímco nás šokovalo, že sedadla nejsou přibitá k zemi, muž se železnou čelistí se nám svěřil, že je to poprvé, co hraje někde, kde jsou opravdové židle, a ne jen dřevěné lavice. Čísel bylo jen sedm a zkouška netrvala dlouho. Panu Kellerovi připadala všechna čísla, dokonce i stepaři, kteří tančili příšerně mimo rytmus, prostě báječná. „Předvedeme jim úžasné vystoupení, že ano! A teď se podíváme na pořadí. No…“ Vytáhl si z kapsy u vesty zápisník a zpoza ucha tužku. „Dobrá, začneme s hadím mužem, pak stepaři, kouzelník, železná čelist, přestávka, následují Senzační sestry Turnerovy, po nich Sissy Sallowayová a její banjista a skončíme s Jódlujícím kovbojem Billym. Co vy na to? Všichni spokojení?“ Podívaly jsme se s mámou a holkami po sobě. Dostaly jsme první číslo po přestávce – takže jsme si polepšily. Aspoň nějaký klad na tom zapadákově. Jódlující kovboj, který vyfasoval poslední místo, vypadal jako opařený. „Jsem tam? Dostal jsem se do programu?“ „Ano, synku, dostal!“ ubezpečil ho pan Keller. „Myslím, že lepšího vyháněče než vy jsme tu ještě neměli!“ Chlapec nadšeně zavýskl a my jsme schovávaly v dlaních škodolibé úsměvy. Skutečnost, že bylo divadlo rozvržené jako basketbalová hala, měla jednu výhodu: než se rozestavily židle, mohly jsme trénovat naše cviky s můstkem, aniž bychom narážely do stropu nebo do zdí. „Nemohly bychom něco udělat s tím otřepaným skákáním přes kozu?“ navrhla Kit. Takže jsme vymyslely, že Nell přeskočí mě,
(101 )
_slečny turnerovy376.indd 101
04.09.2017 19:06:25
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237114