Příběh služebnice (Ukázka, strana 99)

Atwood - zlom

1.9.1956 8:37

Stránka 106

M A RG A R E T A T W O O D O VÁ

mnoho nezbývá, že mi proklouznou pod rukama, že jsem jako dým a rozplynu se jim před očima jako fata morgana. Nesmíš takhle uvažovat, řekla by Moira. Když budeš takhle uvažovat, tak to jedině přivoláš.

Hlavu vzhůru, povzbuzuje mě Luke. Jede teď zbytečně rychle.

Adrenalin mu stoupl do hlavy. Začal si prozpěvovat. Vstávej, je nádherný ráno, zpívá.

Dělá mi starost i ten jeho zpěv. Varovali nás, že nesmíme vypadat moc šťastně.

– 106 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237025

Atwood - zlom

1.9.1956 8:37

Stránka 107

KAPITOLA PATNÁCTÁ Velitel klepe na dveře. Zaklepání je předepsané: salon má být výsostným územím Sereny Joy, a on ji musí před vstupem požádat o svolení. Ráda ho nechává čekat. Je to drobnost, ale v téhle domácnosti drobnosti znamenají mnoho. Dnes si však nemůže Serena Joy dopřát ani to, protože než se stačí ozvat, vkráčí velitel dovnitř. Možná jen zapomněl na protokol, možná to dělá úmyslně.

Kdoví, co mu u stříbrem prostřené večeře řekla? Nebo neřekla.

Velitel má na sobě černou uniformu, v níž vypadá jako hlídač z muzea. Muž jednou nohou v důchodu, srdečný, ale ostražitý, který neví, co s časem. Ale jen na první pohled. Vzápětí už vypadá jako ředitel banky někde na Středozápadě se stříbrnými, pečlivě učesanými rovnými vlasy, rozvážným postojem a mírně shrbenými rameny. A pak je tu jeho knír, rovněž stříbrný, a ta brada, která se opravdu nedá přehlédnout. Když se člověk dostane až k té bradě, začne se její majitel podobat chlápkovi z reklamy na vodku, jaké za starých časů vycházely ve společenských časopisech.

Chová se mírumilovně. Má velké ruce s tlustými prsty a hrabivými palci, modré oči jsou nesdílné, zdánlivě nezáludné. Přejíždí nás pohledem, jako by dělal inventuru. Jedna klečící žena v červeném, jedna sedící v modrém, dvě v zeleném a osamělý muž s ostře řezanými rysy v pozadí. Daří se mu nasadit zmatený výraz, jako by se divil, kde jsme se tu všichni vzali. Jako bychom byli něco, co zdědil, cosi na způsob viktoriánských měchových varhan, a on ještě neví, jak s námi naloží. Jakou máme cenu.

Kývne neurčitě směrem k Sereně Joy, která však nevydá hlásku.

Přistoupí k velké kožené židli, která je tu pro něj vyhrazena, vytáhne z kapsy klíček a zašátrá po truhle s mosazným kováním – 107 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237025

Atwood - zlom

1.9.1956 8:37

Stránka 108

M A RG A R E T A T W O O D O VÁ

a koženým pláštěm, která stojí na stolku vedle jeho židle. Vloží klíč, otevře ji, vytáhne z ní bibli, obyčejné vydání v černé vazbě se zlatou ořízkou. Bible se uchovává pod zámkem, jako lidé dřív skladovali pod zámkem čaj, aby ho služebnictvo nekradlo. Je to nebezpečná věc: kdoví, co bychom s ní provedli, kdybychom na ni vztáhli ruku? Může nám z ní předčítat, ale sami si v ní číst nesmíme. Otáčíme k němu hlavu v očekávání, přichází naše pohádka na dobrou noc.

Velitel před našimi zraky usedne a dá si nohu přes nohu. Záložky jsou připravené. Otevře knihu. Mírně si odkašle, jako by byl nervózní. „Mohl bych dostat sklenici vody?“ optá se do ticha. „Prosím.“ Jedna z nich, buď Cora nebo Rita, opustí za mnou své místo v živém obrazu a odchází do kuchyně. Velitel sedí se sklopenýma očima. Pak si vzdychne, vytáhne z kapsy u saka brýle na čtení se zlatými obroučkami a nasadí si je. Teď vypadá jako švec ze staré knížky pohádek. To má vážně nekonečnou zásobu převleků za dobrotivé postavy?

Sledujeme ho: každý centimetr, každé zachvění.

Být mužem sledovaným ženami, to musí být strašně divný pocit.

Mít kolem sebe ženy, které se na něj neustále dívají. Které si říkají: Co teď asi udělá? Které ucuknou, kdykoli se pohne, i kdyby to byl zcela neškodný pohyb, třeba když sahá po popelníku. Které si ho měří. Které si říkají: Tohle nezvládne, na to nestačí, jenže nakonec bude muset stačit, jako by byl kus oděvu, který vyšel z módy nebo je ošuntělý, a člověk si ho přesto musí obléct, protože nic jiného není k mání. Ženy, které si ho oblékají, zkoušejí, testují, a on si zase obléká je jako ponožku na nohu, na ten svůj pahýl, svůj pátý, citlivý palec, své tykadlo, své jemné šnečí oko na stopce, které vyčnívá, natahuje se, ucukává a stahuje se zpátky do sebe, když se ho člověk špatně dotkne, znovu se zvětšuje, na špičce se trochu vyboulí, sune se dopředu jako po listu až do nich, dychtivé vidět. Tak – 108 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237025