Všechny barvy nebe (Ukázka, strana 99)

spokojeně oddechovala a já doufala, že mě slyšela. Něco zamumlala ze spaní, přitiskla se ke mně pevněji a já si byla jistá, že mě slyšela. Dokonce i ve chvíli, kdy se přenesla do říše snů a její dech mě hřál na tváři, jsem věděla, že je tu pro mě.

Tohle bylo pár nejšťastnějších let mého života, dokud nezasáhl osud.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236952

Kapitola dvanáctá

Tára 2004

Začínalo se šeřit a já mířila z policejní stanice na autobusovou zastávku, v hlavě mi vířily nejrůznější myšlenky, když jsem zaslechla, jak někdo volá. „Táro,“ uslyšela jsem za sebou. Zastavila jsem se a otočila. „Táro?“ zopakoval. „Říkal jsem si, že jsi to ty. Zahlédl jsem tě na stanici. Vypadala jsi povědomě, ale nepoznal jsem tě. Pak jsem slyšel, jak se pár strážníků baví o tvém případu, o Muktě, a uvědomil jsem si, že jsi to ty – že ses vrátila z Ameriky!“ Mířil ke mně s širokým úsměvem na tváři, jako kdyby mě znal celý život.

Zkoumavě jsem si prohlížela jeho tvář a pokoušela se zařadit ji.

Jamky po neštovicích mi připomínaly dětství, tmavé vlasy měl pečlivě upravené, pohled jeho očí napovídal, že už teď toho viděly dost na celý život, a se širokými rameny a strništěm byl drsný a zároveň pohledný. „Omlouvám se, ale nedaří se mi vás zařadit.“ Usmála jsem se. „Táro, to jsem já, Raza.“ Okamžitě mě zaplavily výjevy z minulosti. Uběhlo už moře času od chvíle, kdy mě se Salímem tlačili k zemi v té opuštěné uličce, neteční k mému křiku a lhostejní ke vzlykům, jež se mi začínaly drát z hrdla. Hlas se mu od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy, změnil. Otočila jsem se a vydala se pryč ulicí, ale on bez vyzvání vykročil po mém boku. „Když jste odjeli z Indie, doslechl jsem se, co se stalo s tvojí mámou při výbuších ve třiadevadesátém. Je mi to líto.“

101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236952

Zrychlila jsem. „Hele, chci ti jenom pomoct. Zahlédl jsem tě na stanici a napadlo mě, že bych ti mohl být užitečný.“ „A tak jsi mě sledoval?“ Pokračovala jsem dál. On se zastavil. „Ne, spolupracuji s detektivní kanceláří,“ zavolal za mnou. „Provozuji neziskovou organizaci. Můžu ti pomoct.“ Zastavila jsem se a překvapeně se ohlédla. Cítila jsem, jak se na nás upírají zvědavé pohledy lidí z balkonů okolních domů. Děti ulice pobíhaly kolem nás, honily se, jako kdybychom byli sochy. „Můžu ti pomoct,“ zopakoval a usmál se na mě. Zájem, jenž se mu zračil ve tváři, mi připadal skutečný. Možná by mi mohl pomoct, napadlo mě. „Jak?“ chtěla jsem vědět. „Tady je moje vizitka. Kancelář mám kousek odsud. Můžeš kdykoliv přijít, promluvíme si,“ odvětil, došel ke mně a vložil mi do dlaně navštívenku.

Strčila jsem ji do kabelky, otočila se a rychle zmizela.

Razova tvář mě dlouhé roky pronásledovala ve zlých snech. Když jsem se v noci divoce převalovala ze spaní, viděla jsem ho, jak tam stojí za Salímem a pokouší se mě udržet v té liduprázdné uličce.

Ve snech mi jejich tváře připadaly stejně temné a smrtonosné jako v onen den. Tehdy to byli vysocí puberťáci samá ruka, samá noha, nemohlo jim být víc než patnáct, ale všichni je znali jako ty, co se poflakují po nárožích, očumují ženské a otravují kolemjdoucí. Ten podvečer jsme si s Muktou nesly z cukrárny za rohem pár džalébí a oni seděli vedle sebe v opuštěné uličce. Cpaly jsme se dobrotami, ruce ulepené od cukrového sirupu, který nám stékal až k loktům.

Vůbec jsme si neuvědomily, že se začíná šeřit. Tehdy se zničehonic objevili jako přízraky s tvářemi zahalenými ve stínech.

Salím se na mě podíval pořádně zblízka. Oči měl podlité krví a zlomyslně se zubil. Dech mu páchl tabákem a hořkým pivem.

102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236952