karet na benzín od společnosti Chemapol, které sociálnědemokratičtí politici následně využili ve volební kampani. Avšak karty neprošly účetnictvím ČSSD a strana z tohoto sponzorského daru nezaplatila žádnou daň. Za toto „nedopatření“ předseda Zeman nesl minimálně zčásti politickou odpovědnost. Tato kauza se nicméně v budoucnu ukáže pro něj mnohem méně nebezpečná než Bamberk. ČSSD měla nakonec štěstí. Zatímco její finanční kostlivci před volbami roku 1996 dřímali ve skříni, u vládních stran vypadli na světlo boží. Stalo se tak díky výročním finančním zprávám stran, ve kterých se objevili na první pohled zvláštní sponzoři. Zejména pro Klausovy občanské demokraty bylo nepříjemné, že nedokázali vysvětlit, kdo jsou záhadní Lájos Bács a Rádžív Sinha a proč straně věnovali několik milionů korun.
Zemák Pro Zemanovo vytažení ČSSD z politického suterénu měly klíčový význam sněmovní volby roku 1996. Ústřední prvek stranické volební kampaně, volební autobus Zemák, se přitom zrodil vlastně mimoděk a původní představa volebního štábu ČSSD s ním vůbec nepočítala. S tímto nápadem přišel Miroslav Šlouf, před rokem 1989 vysoký funkcionář Socialistického svazu mládeže, tedy jedné z převodových pák komunistického režimu, a starosta jedné z pražských městských částí. Šlouf se k sociální demokracii přidal po hradeckém sjezdu, nicméně se Zemanem se zběžně znal už předtím z prvních polistopadových let, kdy za KSČM seděl v českém parlamentu. Šlouf nápad převzal z nedávné úspěšné prezidentské kampaně polského exkomunisty Aleksandra Kwaśniewského, který autobusem pojmenovaným Kwak objel velkou část Polska. Šloufova koncepce stála na představě několikaměsíčního nepřetržitého turné po českých a moravských městech a venkově
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236930