Sníh, oheň, vina a smrt (Ukázka, strana 99)

čerstvé zeleni pastvin pomohly znovu nastolit něco jako normálnost a cestu nazpět do vlastního života.

Cestu nazpět do vlastního života, nebo alespoň do toho, co bylo v současnosti jeho životem, nastoupil i Schrei­ber. Vykročil, opatrně kladl jednu nohu před druhou, pozorován jen chladnými štíty, které obklopovaly vesnici jako obrovití strážci.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236881

O

týden později přišla zima, prudce a překvapivě po dvou mírných, klidných dnech. Nebyla však překvapením pro starou Maierku, která se každé poledne nechávala na pár minut vyvést na dřevěnou lavičku před domem, aby si tam užila posledních teplých slunečních paprsků. Toho dne se jen krátce podívala do bledého nebe nad vrcholky hor, přejela očima hřebeny, které její pohledy už devadesát let střežily jako do nebe sahající plot, uviděla, jak nad horami nehybně visí první bílý pás tlusté oblačné pokrývky, a rychle se pokřižovala, než požádala dceru, aby ji zavedla zpátky do domu. „Už jde!“ řekla tiše a s heknutím se usadila na lavici u kamen.

Jen o pár hodin později to začalo. Po úplném bez­ větří uplynulých dnů zazněl první bouřlivý poryv, který s hučením zacloumal obrovským dubem u kostela, jako úder do bubnu. Za pár minut jako by celý svět tvořila jen vichřice. Hnala se z výšek ve stále nových vlnách, zneklidňovala dobytek ve chlévech a sunula hrozivě šedo­černé vrstvy mraků nad vrcholy hor, nad lesy, nad propasti i nad vesnici.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236881

Schreiber byl opět na jedné ze svých cest, když to začalo. Bezcílně se potuloval po okolí vesnice, putoval po odpočívajících polích, přes holé ovocné sady a pochmurné lesy. Od jeho setkání s farářem uplynulo několik dní a Schreiber si uvědomoval, že se v něm udála jakási proměna. Byl klidnější, méně rozjitřený. Pořád ještě se bezcílně potloukal kolem, pořád ještě nedostal na papír ani jediné slovo. Ale jeho kroky se zpomalily, nekladl je už tak spěšně, jeho samomluvy ubývalo, umlkala, přestal také gestikulovat a ruce nosil zastrčené do kapes kabátu. Každý večer se ho zmocňoval spánek a opouštěl ho až dlouho poté, co první kohouti ve vesnici odkokrhali svůj ranní zpěv vstříc horám zrudlým červánky, a dlouho poté, co sedláci ve chlévech začali dojit krávy.

Jakmile mu do obličeje pleskavě narazil první poryv větru, spěšně vyrazil dlouhými kroky do vesnice. Doběhl do hostince a přirazil těžké dveře proti vichřici pronikající dovnitř, vyšel po úzkých schodech nahoru do svého pokoje a padl na postel. Ani se nesvlékl a rovnou své promrzlé údy zabalil do přikrývky. Venku se mezitím rozpoutalo peklo. Vichřice bičovala střechy domů, rvala sténavě se bránící stromy, tloukla na dveře a okenice, u paty domů s třeskotem rozbíjela uvolněné střešní tašky a několikrát rozhoupala i velký zvon ve vrcholku kostelní věže a potom strhávala jeho dlouhé, hluboké tóny a tu a tam je pohlcovala, aby na jiném místě zahřměly lidem do uší tím větší silou.

Schreiber poslouchal tuto rozpoutanou symfonii, užíval si tepla, které se mu pomalu vracelo do rukou i do nohou, dokud neusnul. Když se v noci probudil, vichřice už umlkla. Všude bylo ticho, ale v pokoji ležela jaká100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236881