Tání (Ukázka, strana 99)

nespí ve stejné posteli a střídají se v našich. Na povlečení za tu chvilku napadala spousta sněhu.

Zadní dveře nejsou zamčené. Jsem zasněžená, přesto nejdu hned dovnitř. S rukou na klice hledím nahoru, na fasádu domu.

Tenhle dům je pro zbytky naší rodiny příliš velký.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236840

15. ČERVENCE 2002

Poprvé doufám, že se stalo něco příšerného nějakému spo­ lečnému, ale ne blízkému známému, něco, o čem vím jen já, abych měla co vyprávět a získala si tak plnou Pimovu a Lau­ rensovu pozornost. Historka srovnatelná s historkou o opi­ lém turistovi, který po večírku v kulturním domě De Pulse Palieterzaal a následném močení na přilehlém hřbitově vy­ lezl na uvolněný náhrobek a byl rozdrcen „Josephou Loui­ so­vou, 1856—1924“, která si to zřejmě také nepřála; s his­ torkou o policistovi, kterého povolali k jeho mrtvé ženě; s historkou o muži, který vyšplhal v lezeckých kalhotách s řetězovou pilou na strom, aby prořezal větve, ale jedním zpětným rázem si uřízl hlavu od těla a pošťák si ho všiml až po několika dnech.

Nutkání pomáhat šířit takové příběhy je silnější než já a dá se přirovnat k pocitu, že potřebuju čurat: dokážu ho oddálit, ale ne se ho zbavit. Chcete­‑li být důležití, musíte v téhle vesnici říkat něco důležitého o jiných.

Kolotoče stojí složené uprostřed vesnice přesně tak, jak je tam včera večer zanechali. V noci krátce, ale vydatně pršelo. Z kartonových kornoutů na hranolky se staly ­měkké ­lodičky.

I my jsme na místě, svolal nás Pim. Telefonoval mi dnes ráno. Po klasických třech vteřinách mlčení mi řekl, že mám přijít sem. Důvod nezmínil. Z obřadnosti v jeho hlase se dalo soudit, že půjde o jakousi schůzi.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236840

Zabrali jsme nejlepší místo, jaké se v tuhle chvíli dá ve ves­ nici najít: středobod pouti, dřevěnou lavičku stojící u metr vysoké kostelní zídky, tak to má být.

Zítra ráno, v úterý, provozovatelé své stánky zase sbalí a přesunou se do další vesnice. Stejně jako všechno, na co se člověk dlouho těší, půjde bourání rychleji než stavění. Dnes v noci budou stoupající a klesající labutě slyšet až do mého pokoje. Uslyším jednu po druhé. Pokud nebude foukat vítr, možná dnes večer zaslechnu i lámání špejlí po zásahu dia­ bolkou. To si pak budu zase říkat, proč jsem se nenarodila v Lieru nebo v Zandhovenu, ve vesnicích, kde jsou víc než tři pekaři, takových patnáct pouťových atrakcí a dva výroční trhy, kde se člověk už od dětství učí, že nemůže být všude zároveň. Děti z Lieru a Zandhovenu jsou na rozdíl od nás zvyklé si vybírat a prohrávat.

Sedím mezi kluky na zídce. Neustále se na sebe dívají přes mou hlavu. Při příchodu popadl Pim Laurense za ruku a přičichl si k ní, Laurens mu dal perdu do břicha a tím to skončilo. Naše boty spočívají na prkně, na kterém by se vlastně mělo správně sedět. „Na co koukáte?“ Všimnu si, že si Laurens vyhrnuje ru­ káv, kterým před chvílí otíral mokrou lavičku do sucha. Jed­ nou rukou to jde ztuha. Vstávám, stoupám si naproti němu a pomáhám mu s vyhrnováním. Neprotestuje. Rukáv mu ohrnuju pomalu, aby to trvalo déle. „Máme s Laurensem plán,“ prozrazuje mi Pim. Laurens se ho snaží pohledem umlčet. Pim to nevidí. „A kdy jste ho vymysleli?“ ptám se. „Záleží na tom?“ odpovídá otázkou Pim. Pokrčím rameny. „Je to bezva plán. Ale potřebujeme od tebe dobrou há­ danku,“ dodává Laurens. „Jakou hádanku?“ Zase si sedám mezi ně.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236840