Není nocí bez Měsíce (Ukázka, strana 99)

Shrnula záclonu a odvrátila se od okna. Pohlédla na rozestlanou postel, bílé povlečení svítilo do tmy jako sněžná pláň v polární noci a Karolíně bylo odporné. Bílou – obyčejnou konzumní bílou – neměla v lásce, její proklamovaná nevinnost a čistota jí připadaly zrůdně pokrytecké. Zároveň ji k bílé cosi přitahovalo, k té bílé z druhé strany noci, k Měsíci a mlze. Byl to generační rozpor, až chorobná závislost její matky na světlých barvách a odpor k tmavým.

Nemohlo to dopadnout jinak, než dopadlo, Karolína se ve třinácti navlékla do černé, neposlouchala nic jiného než Nephilim, The Cure a Sisters of Mercy, vyhazovala peníze za tuny pudru, aby její tvář vypadala dostatečně ponuře, utíkala oknem po střeše přístavku garáže, vyhýbala se policistům, patrolujícím v okolí nočních klubů, zkoušela drogy a zkoušela sex, aby se v devatenácti pokorně vrátila domů hlavními dveřmi.

Kvůli otci.

Vyplázla na postel jazyk a přistoupila k nočnímu stolku, aby z něj vzala kabelku. Čekalo ji noční město. Ne tmavá propast za oknem, ale pravé, životem kypící město s bary, diskotékami a ruchem, který v tuto roční dobu do půlnoci nezeslábne.

Vyšla z pokoje, zamkla a po širokých schodech seběhla do recepce. Položila klíč na pult.

Recepční na ni ospale zamrkal. „Jdete ven, slečno?“ „Vždyť vidíte.“ „Budete si muset zazvonit,“ řekl, natáhl se po dřevěné hrušce, na níž klíč visel, a potom na Karolínu ještě jednou pohlédl. „Být vámi, tak si dávám pozor.“ „Hmmm.“ nechtěla se zdržovat konverzací. „V nocích jako je tahle, se tu slečny jako vy ztrácejí.“ „Opravdu?“ obrátila se k němu a jízlivý tón doprovodila ještě jízlivějším pohledem.

Zasmál se. „Každý rok jedna. A letos ještě žádná nezmizela,“ zvedl prst, jenže na něj znovu přišla únava a zívnutí. Otevřenými ústy zpitvořený obličej srazil pokus o flirt, který by mu mohl zpříjemnit noční službu, a tak jen popřál Dobrý večer a vrátil se na židli ke křížovce.

Karolína vyšla ven.

Pohrdla možností probudit taxikáře, pospávajícího v tmavomodré octavii, a vydala se do vnitřního města po svých, hrdá na to, že zná zkratku – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236603

schodiště mezi vysokými zdmi zahrad. Vstoupila do staré kovové brány, zdobené plechovými růžemi a orientálně zapletenými ornamenty.

Vysoké podpatky při doteku s kamennými stupni hlasitě klapaly. Zvuk se odrážel ode zdí a rozplýval v ozvěně. Nic jiného neslyšela, jen klapot, nepatrný šum ve větvích stromů za zdí – a tichý a tichem vyvolaný přelud jemného lákavého akordu, který na okamžik zazněl zdola, aby přelétl kolem uší a ztratil se za Karolíninými zády.

Opět si připadala sama. Jediná. Přidala do kroku, aby co nejrychleji vypadla z tohoto ponurého místa na rušné náměstí, na nějž schodiště ústilo.

Byl to ten nejzvláštnější přechod jednoho světa v druhý. Ze schodiště, i za dne skrytého v šeru, kam nedolehl jiný zvuk než hlasy ptáků, se jedním krokem vstupovalo do světa civilizačního hluku, turistů, reklam a zmatku.

Bylo to podivné, ale pracovalo bezpochyby ku spokojenosti mnohých.

Za dne bylo schodiště celkem frekventované, pomalu jím nahoru i dolů procházeli lidé, kteří si chtěli vychutnat tu oázu klidu. V noci jím nechodil nikdo.

Několikrát se zastavila, pokaždé, kdy se jí zazdálo, že slyší ještě jeden pár nohou. Zaposlouchala se do tmy, ale nikdo ji nesledoval. S úlevou se znovu dala do chůze.

Hra se strachem ji bavila. Někdo mě sleduje. Zastaví, když zastavím já.

Blíží se a pak se na mne vrhne.

Nebyla to její hra.

Ven už nepůjdeš. Kategoricky ti nařizuji, abys zůstala doma.

Ale mami, vždyť je teprve osm.

Dvě věci, kterých se její matka děsí. Noc. A Evropa.

To ona donutila svého přítele a pozdějšího manžela, aby se po odchodu z téhle země nezastavili ani v Německu, ani ve Francii. Hnala ho přes oceán, na Floridě se vzali, ale brzy pokračovali dál, až konečně zakotvili v Austrálii. V Botanické zátoce, jako kapitán Cook blahé paměti, jak připomínal otec.

Začala se zaplétat do vzpomínek a mimovolně přidala do kroku. Staccato podpatků se stalo ještě nesnesitelnější a Karolína musela opět zastavit. Ale udělala to i z mnohem prozaičtějších důvodů než jen pro strach.

Dorazila na místo, kde se schodiště rozbíhalo na tři strany. Ze dvou bočních větví na ni vyhlížela děsivá tma, Karolínina fantazie v ní viděla příšerné postavy nočních stínů. Tak kudy?

Zapátrala v paměti. Nic. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236603

Konečně, vždyť je to jedno.

Oklepala se a rychle vykročila na prostřední schodiště, z něhož opět přilétl téměř nepostřehnutelný zvuk.

Nebyla místní. Cestu z města k hotelu absolvovala touto cestou dvakrát.

Opačným směrem šla poprvé. Úpatí schodiště, ozdobené stejným mřížovím jako jeho počátek, na ni dýchlo podivnou atmosférou tmy a mlhy. Nevítaly ji neony.

Nebyla tam, kam chtěla jít.

Teprve teď si uvědomila, že na křižovatce měla zahnout vlevo. Ohlédla se, ale když za sebou spatřila jen matně osvětlený tunel, jehož strop tvořily větve stromů z okolních zahrad, myšlenky na návrat okamžitě zděšeně uprchly.

Ostatně, daleko od centra být nemůže. Tak velké tohle město není.

Zvláštní. Matka tudy kdysi musela chodit také. Nebo se temnému schodišti vyhýbala?

Stačí projít touto uličkou a jistě se ocitne na některé z hlavních ulic.

Nebyla místní, takže nemohla vědět, že od středu města ji odděluje vysoká zeď, pozůstatek středověkého opevnění. Netušila, že se nachází pod úrovní živějších částí města, a že další vstup do nich je nejméně kilometr daleko. Ale i kdyby to věděla, stejně by zvolila delší cestu. Strach přerostl z příjemného mrazení v muka.

Proboha, už začínám být jako ona.

Nešlo se zbavit toho vtíravého pocitu matčiny přítomnosti. Ne tady, kde kdysi žila.

Vykročila tedy do uličky, osvětlené tu a tam funkčními svítidly na domech. Prošla jí do další. Prozatím její kroky směřovaly správným směrem – doprava podél hradeb, nevěděla o tom a chtěla jít rovně.

Ale potom se stalo něco, co její úmysly odsunulo na vedlejší kolej. Když zaslechla ve tmě hlasy – nepochybně lidské, ačkoliv jí představivost vnucovala přinejmenším jednoho upíra – oddychla si. Byli to první lidé, které po odchodu z hotelu potkala.

Proti ní vyšla hlasitě rozmlouvající skupinka. S největší pravděpodobností mířila odněkud, kde už nebyla žádoucí, někam, kde ještě dostane napít.

Všimli si jí a okamžitě na ni zaměřili svou pozornost, takových vděčných objektů nebývá v tuto noční dobu mnoho.

Musela kolem nich projít.

Periferním viděním spatřila jednu nebo dvě dívky, smějící se opileckým poznámkám jejich přátel.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236603