Chrám Oka osudu - Kniha pátá (Ukázka, strana 99)

„Na to, jak nerada ti někdy dávám za pravdu,“ odpověděla.

Garian se překvapeně zamračil a Val se k němu opět přisunula blíž a pohladila ho po tváři. „Ano, máš pravdu. Máme spoustu času.“

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235793

DRUHÁ ŠANCE Dominik vyšel před kovárnu a rozhlédl se. Hospoda naproti přes ulici byla opět v provozu a hned se začala zaplňovat lidmi, kteří zde hodlali poobědvat. Stále jemně mrholilo. Dominik sundal z hřebíku v jednom z trámů kovárny hrnek a ponořilo ho do sudu s vodou. Napil se.

Potom se posadil na lavičku u zdi svého domku, natáhl si nohy a díval se, jak drobné kapky deště dopadají na jeho boty a v tenkých pramíncích stékají dolů.

Marion měla pravdu. Snažil se, co to šlo, spokojit se s tímto životem. Předstíral, že je pro něj dost dobrý. Ale ve skutečnosti to tak necítil. Lhal jí, Jakubovi, i sám sobě, protože nevěřil, že by dosáhl na víc. Už tak byl zázrak, že se vůbec po letech dokázal z toho bahna vyhrabat. Věřit, že by mohl zase žít jako pán, bylo těžké. Když se vracel ke vzpomínkám na svůj život před Revonským neštěstím, stěží dokázal věřit, že byly skutečné.

Připadly mu spíš jako scény z filmu, který kdysi viděl, a stal se jeho snem. Míval krásný život. Dokonalý. Takový, o jakém většina lidí jenom sní. Jak měl teď uvěřit, že by mohl stejné štěstí zažít podruhé?

Ale když o tom tak přemýšlel, jeho nynější situace nebyla o tolik odlišná od té, ve které ho před lety nalezla Marion. Tehdy také neměl nic. Byl velmi mladý – mladší než Jakub. Bez rodiny, bez majetku, bez dovedností, bez zkušeností… A jenom pár let

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235793

nato se stal velitelem její osobní gardy, revonským šampionem a pánem z Egeltonu.

Jenže tenkrát to dokázal díky ní. Mohl to teď zvládnout sám?

Dobře věděl, že stačilo jediné slovo, a byl by zpět v Marioniných službách. Ale už se jednou zařekl, že touto cestou podruhé nepůjde. Nebude ji žádat o pomoc. Musel… chtěl… se od ní osvobodit.

Ale jak teď dál?

Opřel si hlavu o zeď za sebou a na okamžik zavřel oči. Pro Marion bylo možné všechno. Ale jak měl on sám získat dostatek prostředků pro to, aby mohl vrátit svému panství jeho bývalou slávu? Čert vzal slávu – jak mu vrátit jeho bývalou obyvatelnost?

Zase oči otevřel a málem nadskočil úlekem, když si uvědomil, že před ním někdo stojí. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Dominik zaostřil a viděl hostinskou odnaproti, jak nejistě přešlapuje asi metr od jeho lavičky s pršipláštěm přes ramena a keramickou mísou přikrytou poklicí, na kterou dopadaly kapky deště, v rukách. „To nic,“ zamračil se Dominik překvapeně. Pokud věděl, jeho sousedi ho stále ignorovali. Nicméně vstal, aby nepůsobil nezdvořile. „Přinesla jsem ti něco k obědu,“ řekla hostinská s plachým úsměvem. „Ehm… děkuju,“ odpověděl Dominik nejistě. „A čemu vděčím za takovou pozornost?“ „Chtěla jsem se ti omluvit. Po té nehodě jsem se chovala velmi hrubě. Vím, že to nebyla tvoje vina. Mrzí mě to.“ „Jak víš, že to nebyla moje vina?“ zeptal se Dominik bezbarvým hlasem. Jeho mysl automaticky přepnula do důvěrně známého 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235793