Nebožtík na rynku
Venku na Karlově náměstí ho náhle, ale rozhodně přitáhl chrám svatého Ignáce, jeden z mála, který zůstává otevřený a zvoucí. Vstoupil, posadil se do jedné z lavic zhruba uprostřed celého posvátného prostoru, rozhlížel se po sochách a obrazech a potom se bez předchozího rozhodnutí spustil na kolena a sám překvapen, odkud se slova berou, slyšel v duchu modlitbu, jak mu bezhlesně letí hlavou. „Bože, můj Bože a Bože všech, ať jsi, nebo nejsi, toužím, abys byl, zpovídám se Ti ze všech svých hříchů a poklesků a chyb, ze zpronevěry svého manželského slibu, na kterém přesto trvám a opakuji ho, chci se svou milovanou Hedvikou snášet dobré a zlé, dokud nás smrt nerozdělí, přísahám, že už nebudu nikdy a v ničem uhýbat, že má řeč bude ano, ano, ne, ne, ať to stojí, co to stojí, odmítám být zbabělý a malověrný, nebudu se už nikdy bát o své malé já, které je zanedbatelné a nedůležité, protože věřím a vím, že je Tvou součástí, a že mu proto nelze ublížit, neboť když Ty, tak i já jsem nekonečný, všudypřítomný, nepominutelný. Chci se poctivě snažit dodržovat celé Tvé a Mojžíšovo desatero, chci unést každou bolest, kterou mě obdaříš, protože vím, že bolesti těla pominou, ale duše, ublížím-li jí, bude krvácet stále, určitě přinejmenším tak dlouho, dokud nepřiznám a nepřijmu svou vinu, dokud jí nebudu litovat a kajícně prosit, odpusť mi Ty, Bože, a odpusťte mi všichni, kterých jsem se kdy chlípně dotkl, aniž jsem na to měl právo. A promiň 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235731