Host 2017/7 (Ukázka, strana 99)

Rozhovor

Lidi jsou zombie Ptal se Alexej Sevruk

S Jurijem Izdrykem a Hryhorijem Semenčukem o hudbě, Facebooku, zombie apokalypse a hiphopu

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235565

Rozhovor

Když v roce 1996 Jurij Izdryk vydal svou první básnickou sbírku Stanislav a jeho 11 osvoboditelů, slavil Hryhorij Semenčuk páté narozeniny a sotva mohl tušit, že spolu v budoucnosti utvoří hudební skupinu DrumTyatr.

Oba básníci, přední zástupci své generace v ukrajinské literatuře, přijeli letos na Svět knihy Praha, kde četli své básně, diskutovali o střední Evropě a ve čtvrtek zahráli v dejvické Klubovně.

Tohle je ukrajinský underground.

Zajímalo by mě, jestli vaše skladba „Králíkům — svobodu.

Zajíčkům — trávu!“ je spíše o legalizaci, nebo o politice.

JI: Všechny naše písničky jsou

Nemáme dokonce žádnou zřetelně zformulovanou estetickou ideu. Každý tam vidí to, co chce. Dle míry své vlastní zkaženosti.

o legalizaci, včetně této. Text je můj a refrén je Hryckův. Což je běžný model většiny písniček.

HS: Lidé při tom můžou myslet na Jaceňuka a Tymošenkovou, hlavně abychom na ně nemysleli my.

HS: Jediný můj text je snad „A ona

JI: Máme například písničku, která

přijde…“ Ano, tato píseň je o legali­ zaci, stejně jako všechny naše písně, jak správně řekl Jurko. Nevím, zda je tu třeba něco vysvětlovat, z textu je všechno celkem jasné…

JI: Kdysi jsme měli písničku „Kořalka — to je jed“, která také vlastně podporovala legalizaci a byla namířena proti alkoholismu.

Po včerejším koncertě totiž přišla řeč na to, že je to vlastně o politice. Je o Arseniji Jaceňukovi, kterému se přezdívá králík, a o Juliji Tymošenkové, která pobývala ve vězení.

JI: Dobré texty vždycky mají přinej­

menším dvě vrstvy, dvě interpretační možnosti. Čím je jich víc, tím je to lepší… Nejsme ideologická skupina, nepropagujeme žádnou ideologii.

se jmenuje „Rymu — Rym“ (Římu — Řím), což je parafráze ruského socialistického hesla Míru — mír (Světu mír) a je to jediná písnička, ani ne písnička, ale takzvaný rap, kde jsou v refrénu přítomny výrazné politické motivy: „Policatovi — kul­ ka, poslanci — granát“, případně „Viktoru — kulka, Vladimíru — gra­ nát“. Je o Janukovyči a Putinovi.

Ale vzhledem k tomu, že politické vyostření se teď ztupilo, nebo spíše přešlo do chronického stadia, tyhle věci ztrácejí své prvotní vyznění a na­ bývají sekundárních významů. Ale to se týká jakéhokoli slova, obzvláště pak básnického.

Jak vlastně spolupracujete? Jeden z vás píše text, jiný refrén?

HS: Nejprve vzniká hudba, teprve

pak přemýšlíme o textu, který by se

tam hodil. Prvotní je muzika, text je už jen takový drobný dodatek, určité přidané obrysy a smysly. Stává se to tak, že Jurko píše text, já dělám hudbu a vidím, že mi chybí nějaký kousek refrénu…

JI: To jsou vlastně básně, to nejsou

písňové texty. A pro píseň je refrén téměř povinný. Jsou básně, které mají příliš literární charakter, jako napří­ klad vzpomínaná „Římu — Řím“. Jde zde o dosti vážné věci, o válku a tak dále, ale v hypertrofovaně básnické formě, s množstvím metafor a zvuko­ vých her, což je něco pro Hrycka. On píše track. Hledá text, který by sedl k beatu, jak rytmicky, tak podle nála­ dy. Pak vzniká to, co tak nějak chybí — refrén, který zpětně politizuje celý text, přivádí ho na úroveň politické aktuálnosti, přináší konkrétnost.

Je to jiné psát básně a písňové texty?

JI: Já se svými texty jakožto s texty

k písním nejsem moc spokojený, nejsou to písňové texty. Je to zvláštní typ umění a ten se musí umět.

Závidím například pouličním hipho­ perům, zejména těm z mého města Kaluš, kteří mohou napsat podivu­ hodný rap s naprosto fantastickým

97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235565

refrénem­‑mantrou: „Jedu do Kaluše, za oknem je strom, strom za stromem, strom za stromem, strom za stromem, chuj ví, kde jsem.“ To je nádherné a já jako literát bych nemohl nic takového napsat, ani to nejsem schopen vyslo­ vit rytmicky, protože to je jiný pocit.

Ale asi jste si všiml, že během koncertu všelijak pracujeme s texty, až k jejich dekonstrukci.

Vyzobáváme z něj potenciální viry, slova, která mohou být začleněna do refrénu, a tak dále. Tenhle proces dekonstrukce textů a jejich dovedení do beatového, rytmického formátu je pro mě natolik zajímavý, že uvažuji dokonce o sólovém programu. Nyní sbírám hudební a textovou látku pro prezentaci své knihy, která mi teď má vyjít. Je to další básnická sbírka, bude mít formát cigaretové krabičky a taky se tak bude jmenovat: Cigarety.

Pětadvacet básní bez filtru. Vybral jsem si k ní hudbu ve stylu trap, tedy něco tvrdšího, zkouším si to doma, jak to půjde dohromady s mými básněmi.

Obecně se dá říct, že spojení hudby a literatury je v současné Ukrajině dost oblíbené, že?

Jak lze tento jev vysvětlit?

HS: Skupina DrumTyatr existuje už

sedm let a sedm let se nás ptají na to, jestli to je oblíbený žánr. Podle mě už to překračuje nějaký trend. Je to standardní formát. Stejně tak v Česku existují skupiny, které dělají podobné hudebně poetické věci. Například známe Kafka Band, který si bere texty Franze Kafky a dělá z nich show. V Polsku existuje řada projektů spojených s elektronickou hudbou a poezií, to je taky určitý trend. Taky na Ukrajině si tyhle věci žijí svým životem. Podobný projekt Jurije Andruchovyče existuje přes deset let a projekt Serhije Žadana také tak.

JI: Pak je Oksana Zabužková a Sestry

Telňukové…

HS: Je jasné, že básníci usilují o větší publikum a chtějí upozornit na své texty.

Je to marketingový tah?

JI: Je to způsob prezentace poezie.

Takzvaně klasický a nejočividnější způsob prezentace poezie je kniha.

Foto Jan Němec

Rozhovor

Jurij Izdryk se narodil roku 1962 v Kaluši. V devadesátých letech dvacátého století spoluvytvářel takzvaný stanislavský fenomén, zářivý projev ukrajinského postmodernismu, do něhož bývají řazeny také například Jurij Andruchovyč či Taras Prochasko.

Debutoval v roce 1994 sbírkou povídek Ostrov KRK, následovaly básnické sbírky (například JU, AB OUT, Po próze, Kalendář lásky) a romány (TAKE, Voccek, Dvojitý Leon). Česky vycházel časopisecky (Plav, A2) a v antologiích (Expres Ukrajina, 2008; Ukrajina, davaj, Ukrajina, 2012). Vystupuje v hudební skupině DrumTyatr.

»

V současné době na Ukrajině literární časopisy prakticky neexistují

Ale kniha sama o sobě je mrtvý předmět, který leží a čeká, až někdo přijde a otevře ji. A pak tu jsou způsoby aktivní prezentace poezie, například scénická čtení. Čtení poezie se v tomto případě příliš neliší od čtení prózy. Avšak básně, s ohle­ dem na svou rytmickou povahu, se hodí k jiným způsobům prezen­ tace a bylo by hříchem toho nevy­ užít. Jen na doplnění toho, co řekl Hrycko: jak Zabužková se Sestrami Telňukovými, tak Andruchovyč s Karbidem a Žadan se Psy ve vesmí­ ru, to všechno jsou způsoby hudební prezentace poezie, což DrumTyatr nedělá. My neprezentujeme poezii pomocí hudby, ale naopak, snažíme

«

se přizpůsobit poezii, uzpůsobit ji potřebám našeho scénického výstupu.

Tématem letošního Světa knihy byl genius loci, místa a města v literatuře. A vy jste reprezentanty různých měst, v současnosti především Lvova — kreativního města literatury UNESCO. Pokud vím, tak Hrycko udělal hodně pro to, aby se Lvov dostal do tohoto elitního klubu evropských a světových měst. Mohl bys o tom povyprávět?

HS: Mým úkolem v tomto projek­

tu bylo podnítit další. Pro mě to byl jeden z životních cílů, aby se Lvov stal evropským městem kultury, a když jsme toho dosáhli, moc nás to

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235565