Na Freuda já nemám čas, doktore (Ukázka, strana 99)

ULOŽENÍ MOZKU V HLAVĚ

koncový mozek – levá mozková polokoule

mozeček

obla

obla

st ř íze

st ř ízen í

pro

duk ce ř eči ní h ybn obla osti st k těla ožn í cit sluc l i vo hov sti á ob last obla st p oro zum ění řeči zra kov áo bla st

prefrontální kůra

prefrontální kůra (nejvyšší řídící oblast mozku) mozkový kmen

mozeček

Obr. 10: Uložení mozku a jeho zevní strana

Na Freuda já nemám čas, doktore

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235374

Lidský mozek je nesmírně složitým orgánem a právem jej lze považovat za nejsložitější objekt v nám známé části vesmíru.

Celý tento výjimečný orgán je poskládán z nervových buněk (neuronů), což jsou vskutku pozoruhodné buňky lidského těla.

Jejich speciální vlastností je schopnost přenášet informace v podobě elektrických potenciálů, které se šíří nervovými vlákny. Každá nervová buňka obsahuje systém vláken, jimiž se propojuje s dalšími. Délka i hustota a větvení nervových vláken je velmi různorodá – existují vlákna kratší než jeden milimetr a vedle toho jiná, delší než jeden metr! Některá vlákna vedou informace vždy k tělu buňky (to je jakési její centrum), jiné výhradně od těla buňky. Těm prvním říkáme dendrity, druhým axony. dendrity – dostředivé výběžky

tělo nervové buňky (s jádrem)

axon (odstředivý výběžek)

obaly axonu

měr šířen ssměr íi nfo

rm ací

koncové větvení axonu

Obr. 11: Nervová buňka (neuron)

99

Kde se berou nemoci duše

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235374

Počet nervových buněk v lidském mozku je odhadován zhruba na sto miliard (1011 – tedy 100 000 000 000). Spojení nervových buněk se nazývá synapse. Pokud si představíme, že jedna nervová buňka může mít řádově tisíce synapsí, je výsledný počet kombinací vzájemných propojení vskutku gigantický. Kapacita takové sítě je těžko představitelná. Když přitom uvážíme celkovou hmotnost lidského mozku (zhruba v rozmezí 1,3–1,5 kg, což představuje asi 2 % hmotnosti těla), pak v řadě aspektů hravě a jednoznačně překonává nejvýkonnější počítače.

V rámci jednoho neuronu se informace šíří prostřednictvím elektrických impulzů. Z jednoho neuronu na druhý se ale přenáší jinak – prostřednictvím chemických látek, kterým říkáme přenašeče (nebo také mediátory či transmitery). Jsou to chemičtí poslové přenosu informací. Když první neuron takového posla uvolní, proniká tento k druhému neuronu. A zde záleží na tom, zda má druhý neuron speciální „radary“ (říkáme jim mediátorové receptory) pro uvolněný mediátor. Pokud ano, funguje mediátor jako karta zasunutá do čtečky – výsledek záleží na tom, jaká je karta (tedy konkrétní mediátor) a jaká je čtečka (receptor mediátoru).

Následná reakce neuronu může být rozmanitá. Jednou z možností je právě přenos informace. Možností je ale mnohem více – může dojít například k ovlivnění genetické informace, což znamená, že buňka může „zapnout“ některé své geny. Výsledkem spolupráce neuronů tak může být třeba to, že neuron aktivuje geny, které podmíní růst výběžků nebo tvorbu nových synapsí. Na činném a aktivním neuronu tak může vyrůst více vláken a vzniknout více spojů, které pak umožní vyšší výkon a aktivitu. Zde vidíme, proč „zaměstnávat hlavu“ má význam nejen v dětství, ale doslova po celý život – aktivní nervové buňky, které zaměstnáváme, jsou živější a více košaté, tedy v konečném důsledku pracují lépe.

Pro náš mozek platí, že jeho stavba souvisí s funkcí a jeho funkce se stavbou: Namáhaný mozek je výkonnější a vytvoří bohatší spoje. Naopak mozek, který necháme nečinný, má tendenNa Freuda já nemám čas, doktore

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235374