Malinka (Ukázka, strana 99)

První Druhá Třetí Čtvrtá Pátá

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060

„Tak co,“ zašveholila Alena, „jakej je?“ „Asi nečekáš, že ti řeknu cokoli jinýho, než že je to objektivně nejkrásnější miminko pod sluncem,“ odpověděla Ina a v mo­ bilu vyhledala fotku ze včerejšího odpoledne, na které hrdě třímala zbrusu nového vnoučka. Na další byl sám ve žlutém povijanu, na následující s dědou Jaromírem a pak jedna fotka celé Mikulášovy rodiny poskládané na nemocniční posteli, v níž ležela znavená, ale šťastná Veronika.

Ině připadalo, že se cítí podobně jako její snacha. Jako by malého Marečka rodila ona sama. Od chvíle, kdy jim Mikuláš v úterý nad ránem zavolal, aby přijeli hlídat Kačenku, proto­ že Mareček už ztratil trpělivost, byla i ona hotová slehnout.

Ten den si natáhl minuty naprosto nestvůrně a ještě jich bylo rozhodně mnohem víc, než dny mívají ve zvyku. Kolikrát kon­ tro­lovala telefon, jestli není vybitý nebo jestli nemá vypnuté zvonění?

Nepomáhalo, že si Kačka neustále cpala medvěda pod trič­ ko, padala na zem, držela se za ně a významně ječela: Ááááá, už lodím, babíííí, zavolej sanitku! Ina pro to zprvu měla pocho­ pení, protože je fakt, že když s Jaromírem dorazili, Verunka vypadala, že už to snad do Podolí ani nestihne. Byla to natolik sugestivní scéna, že když za nimi zapadly dveře, Ina měla také sto chutí opřít se o pult, rozkročit nohy, chytit se za podbřišek, vypoulit na Jaromíra oči, dýchat jako pes a křičet Rodííííím, ale pak jí to přece jen přišlo nemístné. Ostatně, ona sama 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060

taky asi nerodila zrovna s grácií. Když ale Kačce vytahovala medvěda zpod trička snad podvacáté a říkala: Tááák, maminko, je to holčička. A jakpak se bude jmenovat? A Kačenka s divokým smíchem odpovídala tu Lívanec, tu Sušenka a jindy zase Kůrka, Ina znervózněla. Na to, že to byl druhý porod a že Veronika vypadala na roztrhání, to trvalo podezřele dlouho.

Poslední odpolední hodiny čekání už Ina vůbec nezvládala Kačce věnovat pozornost a medvěda tahal Jaromír. Ona štrá­ dovala nervózně okolo oken, jako by snad její vnouček nebo vnučka mohl přiletět před dům a zazvonit u dveří. Konečně zvonění. Ině se tak klepala ruka, že telefon musel zvednout Jaromír, a tak se zprávu, že se jim v 16.13 narodil vnuk Marek, dozvěděla vlastně od něj. Psal se dvacátý pátý duben roku dvoutisícího sedmnáctého.

A včera už si ho konečně ňuchala. To mláďátko se zalepený­ ma očkama a živelně vonící mázkem. Připadala si jako sudička, ale bylo jí to trochu trapné. A tak si Marka odnesla opodál a pod průhlednou záminkou, že mu musí ukázat Prahu, ještě prakticky nevidomému nemluvněti u okna šeptala do zavi­ novačky ta nejhezčí životní přání, co v ní za ta léta vyvstala.

Ina s překvapením pozorovala svého syna, jak neskonale je na toho svého pyšný — s tím slovem se doslova mazlil, zatímco Veronika se mazlila s děťátkem. Vypadali dočista katalogově, a jakkoli to bylo libé, Ina se neubránila pocitu, že je to až trochu podezřelé. Ale tím se nechtěla zabývat, ukočírovala své všetečné myšlenky zpět k vnoučkovi a vnímala čistou radost toho skvělého dne. „Dneska ho zapijem, ať dobře roste. Doufám, že půjdeš s náma!“ řekla Ina Aleně, která nadšeně přitakala. Potom Ina poděkovala za kávu, kterou jí Alenka dnes sama uvařila, a ob­ rátila se ke své práci. Soustředění jí ale netrvalo dlouho.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235060