„Tak vidíš, Garcío Madero,“ řekl, „pořád se pracuje, člověk pořád musí mít oči dokořán.“ Pak se mě zeptal, jestli jsem se stavil u něho doma. „Dnes jsem tam nebyl,“ řekl jsem a znovu začal myslet na Maríu a všechno mi připadalo nesnesitelně ponuré a smutné. Všichni tři jsme si sedli na postel. Quim a já na okraj, Lupe pod přikrývku. Vzato kolem a kolem, ta situace byla neudržitelná! Quim se usmíval, Lupe se usmívala, já se usmíval a nikdo se neodvažoval nic říct. Cizího by napadlo, že se chystáme milovat. Ta představa byla morbidní. Jen z toho pomyšlení mi zatrnulo v břiše. Lupe a Quim se dál usmívali. Abych něco řekl, začal jsem mluvit o čistce, kterou provádí Arturo Belano v řadách žaludečního realismu. „Už bylo načase,“ řekl Quim, „příživníky a neschopné je třeba vyházet. Ve skupině musí zůstat jen čisté duše, jako jsi ty, Garcío Madero.“ „To je sice pravda,“ uznal jsem, „ale taky si myslím, že čím víc nás bude, tím líp.“ „Ne, počet je iluzorní, Garcío Madero. V případě, který nás zajímá, je pět nebo padesát totéž. Už jsem to Arturovi říkal. Sekat hlavy. Zmenšovat vnitřní kroužek, až se změní v mikroskopickou tečku.“ Měl jsem pocit, že mluví z cesty, a nijak jsem to nekomentoval. „Kam bychom se dostali s takovým hajzlíkem, jako je Pancho Rodríguez, no řekni?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Nebo snad máš pocit, že je dobrý básník? Připadá ti jako příklad avantgardního mexického umělce?“ Lupe mlčela jako ryba. Jen se na nás dívala a usmívala se. Zeptal jsem se Quima, jestli něco ví o Albertovi. „Je nás málo a bude nás ještě míň,“ řekl Quim záhadně. Nevím, jestli měl na mysli Alberta, nebo bludrealisty. „Taky vyloučil Angélicu,“ řekl jsem. „Mou dceru Angélicu? A hele, to je teda zpráva, člověče, to jsem netušil. A kdy?“ „Nevím, pověděl mi to Jacinto Requena.“ „Básnířku, která získala cenu Laury Damiánové! Na to musí být teda kuráž, to jo! A to neříkám proto, že je to moje dcera!“
000_632_def_bolano2.indd
102
4.10.2009, 22:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234799
„Nepůjdem se projít?“ navrhla Lupe. „Mlč, Lupito, přemýšlím.“ „Nepruď, Joaquíne, mně nebudeš poroučet bejt zticha, nejsem tvoje dcera, jasný?“ Quim se klidně zasmál. Králičím smíchem, skoro nepohnul lícními svaly. „To se ví, že nejsi moje dcera. Ty nedokážeš napsat tři slova bez hrubky.“ „Ještě řekni, že jsem negramotná, sprosťáku. To teda dokážu.“ „Ne, nedokážeš,“ řekl Quim a s přehnaným úsilím se zamyslel. Ve tváři se mu objevil bolestný výraz, který mi připomněl podobný škleb v obličeji Pancha Rodrígueze ve Žluté kavárně. „Tak schválně, vyzkoušej si mě.“ „Tohle neměli Angélice dělat. Ti pitomci si zahrávají s citlivostí lidí, až mě z toho bere závrať. Měli bychom něco sníst. Udělalo se mi zle od žaludku,“ řekl Quim. „Nebuď protiva a vyzkoušej mě,“ naléhala Lupe. „Možná Requena přeháněl, třeba Angélica požádala o vyškrtnutí sama. Když vyloučili Pancha…“ „Pancho, Pancho, Pancho. Tenhle parchant neexistuje. Není nikdo. A Angélice houby záleží na tom, jestli ho vyloučej, zabijou nebo mu daj cenu. Je ze stejnýho těsta jako tady Alberto,“ dodal potichu a ukázal mi kývnutím hlavy na Lupe. „Nerozčiluj se, Quime, mluvil jsem o tom, protože spolu přece chodili, ne?“ „Tak co, Quime?“ zeptala se Lupe. „Vždyť je to fuk.“ „Tak si mě sakra vyzkoušej. Kdo si myslíš, že jsem?“ „Babyka,“ řekl Quim. „To je snadný, dej mi papír a tužku.“ Vytrhl jsem list ze zápisníku a podal jí ho i s propiskou. „Tolik jsem se nabrečel,“ řekl Quim, zatímco si Lupe sedala v posteli se skrčenýma nohama a s papírem položeným na kolenou, „tolik, a tak zbytečně.“ „Všechno se nějak urovná,“ řekl jsem. „Četl jsi někdy Lauru Damiánovou?“ zeptal se mě s nepřítomným výrazem. „Ne, nikdy.“ „Tady to máš, tak schválně,“ řekla Lupe a ukázala mu papír. Quim svraštil obočí a řekl: dobrý. „Nadiktuj mi další, ale aby to tentokrát bylo fakt těžký.“
102 //103
000_632_def_bolano2.indd
103
4.10.2009, 22:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234799
„Úzkost,“ řekl Quim. „Úzkost? To je snadný.“ „Musím si promluvit s dcerami,“ řekl Quim. „Musím si promluvit se ženou, s kolegy, s přáteli. Musím něco udělat, Garcío Madero.“ „Zachovej klid, máš spoustu času, Quime.“ „Hele, a o tomhle Maríe ani slovo, jo?“ „Zůstane to mezi náma, Quime.“ „Tak jak se mi to povedlo?“ zeptala se Lupe. „Výborně, Garcío Madero, tak to má být. Dám ti knížku Laury Damiánové.“ „Tak co, hele!“ ukázala Lupe papír mně. Napsala slovo úzkost bez chybičky. „Líp už se to nedá,“ řekl jsem. „Paskřivec,“ řekl Quim. „Prosím?“ „Napiš slovo paskřivec,“ řekl Quim. „Tak tohle teda bude těžký, tohle jo,“ poznamenala Lupe a hned se do toho pustila. „Ostatně o tomhle ani slovo žádné z mých dcer. Ani jedné, mám tvoje slovo, Garcío Madero.“ „Samozřejmě,“ řekl jsem. „A teď bude lepší, když půjdeš. Ještě chvíli budu učit španělsky tady tuhle tvrdou palici a pak taky vyrazím do akce.“ „Dobře, Quime, tak brzo na viděnou.“ Když jsem vstával, zaskřípala postel a Lupe něco zamumlala, ale nezvedla oči od papíru. Viděl jsem slova napsaná nanečisto. Snažila se. „Kdybys potkal Artura a Odyssea, řekni jim, že se nemají čím chlubit.“ „Jestli je potkám,“ řekl jsem a pokrčil rameny. „Takhle se kamarádi nezískávají. Ani neudržují.“ Předstíral jsem, že se směju. „Potřebuješ peníze, Garcío Madero?“ „Ne, Quime, vůbec, díky.“ „Však víš, že se mnou můžeš počítat. Taky jsem byl mladý a střelený. A teď jdi. My se za chvíli oblečeme a půjdeme se něčeho najíst.“ „Propisku,“ řekl jsem. „Co?“ nechápal Quim.
000_632_def_bolano2.indd
104
4.10.2009, 22:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234799