„Tak vidíš, Garcío Madero,“ řekl, „pořád se pracuje, člověk pořád musí mít oči dokořán.“ Pak se mě zeptal, jestli jsem se stavil u něho doma. „Dnes jsem tam nebyl,“ řekl jsem a znovu začal myslet na Maríu a všechno mi připadalo nesnesitelně ponuré a smutné. Všichni tři jsme si sedli na postel. Quim a já na okraj, Lupe pod přikrývku. Vzato kolem a kolem, ta situace byla neudržitelná! Quim se usmíval, Lupe se usmívala, já se usmíval a nikdo se neodvažoval nic říct. Cizího by napadlo, že se chystáme milovat. Ta představa byla morbidní. Jen z toho pomyšlení mi zatrnulo v břiše. Lupe a Quim se dál usmívali. Abych něco řekl, začal jsem mluvit o čistce, kterou provádí Arturo Belano v řadách žaludečního realismu. „Už bylo načase,“ řekl Quim, „příživníky a neschopné je třeba vyházet. Ve skupině musí zůstat jen čisté duše, jako jsi ty, Garcío Madero.“ „To je sice pravda,“ uznal jsem, „ale taky si myslím, že čím víc nás bude, tím líp.“ „Ne, počet je iluzorní, Garcío Madero. V případě, který nás zajímá, je pět nebo padesát totéž. Už jsem to Arturovi říkal. Sekat hlavy. Zmenšovat vnitřní kroužek, až se změní v mikroskopickou tečku.“ Měl jsem pocit, že mluví z cesty, a nijak jsem to nekomentoval. „Kam bychom se dostali s takovým hajzlíkem, jako je Pancho Rodríguez, no řekni?“ „Nevím,“ řekl jsem. „Nebo snad máš pocit, že je dobrý básník? Připadá ti jako příklad avantgardního mexického umělce?“ Lupe mlčela jako ryba. Jen se na nás dívala a usmívala se. Zeptal jsem se Quima, jestli něco ví o Albertovi. „Je nás málo a bude nás ještě míň,“ řekl Quim záhadně. Nevím, jestli měl na mysli Alberta, nebo bludrealisty. „Taky vyloučil Angélicu,“ řekl jsem. „Mou dceru Angélicu? A hele, to je teda zpráva, člověče, to jsem netušil. A kdy?“ „Nevím, pověděl mi to Jacinto Requena.“ „Básnířku, která získala cenu Laury Damiánové! Na to musí být teda kuráž, to jo! A to neříkám proto, že je to moje dcera!“
000_632_def_bolano2.indd
102
4.10.2009, 22:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234799