a sirnaté, které jen otupuje smysly a k ničemu nepovzbudí, vydává tentýž ostrý pach, kalný jako desítky pohledů, jež sledují pohyby ženy, která se svíjí a provokativně natřásá v rytmu doprovodných kytar a pleská se přitom dlaněmi do hýždí. „Ta děvka,“ šeptá Bertoldi a nespouští z ní oči. Ještě chvíli pozoruje tanečnici. Uvažuje a pak se obrátí k Desfosseuxovi. „Říkáte olovo.“ Kapitán přikývne. Je to jediné řešení, říká. Inertní olovo. Granáty o váze osmdesáti nebo devadesáti liber, bez prachové náplně, bez roznětky. Dostřel se zvětší přinejmenším o sto toises. Možná o něco víc, pokud vítr pomůže. „Škody budou ale minimální,“ namítne Bertoldi. „Účinnějšími škodami se budeme zabývat později. Teď je důležité dostat se do středu města… Na náměstí sv. Antonína nebo sem.“ „Takže je rozhodnuto?“ „Neodvolatelně.“ Bertoldi pozvedne svou číši a zakomíhá rameny. „V tomto případě na Fanfána.“ „Přesně tak.“ Desfosseux se jemně dotkne svou sklenkou jeho: „Na Fanfána.“ Kytary zmlknou, muži aplaudují a ulevují si nestoudným výrazivem ve všech evropských jazycích. Znehybnělá tanečnice, prohnutá v pase nazad, s jednou rukou ještě vzpaženou, přehlíží hluboce černýma očima publikum. Má vyzývavý, sebejistý pohled. Ví, že svým tancem vzbudila kolem sebe chtíč, a teď si může vybírat. Její instinkt či její zkušenost – je mladá, avšak zde to nehraje roli – jí sdělují, že kterýkoli z přítomných mužů jí vrhne mezi stehna peníze jen za to, že se u něho zastaví pohledem. Je teď správná doba. Pohlední muži na příhodném místě, ne vždy musí válka přinášet neštěstí. Alespoň ne pro ty, které mají pěkné tělo a temný pohled jako ona. Když na tohle pomyslí, Simon Desfosseux s potěšením vnímá zlatohnědou kůži na rukou tanečnice, kapky potu, jež blýskají ve žlábku na cestě výstřihem, kde se pnou 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234616