17
Další den po škole se Leon Sylvie zeptá, jestli si může jít zajezdit na svém novém kole. Sylvia zatáhla všechny závěsy, protože venku svítí slunce a ona sleduje svoje oblíbené pořady, ve kterých lidé odpovídají na těžké otázky. Myslí si, že zná správné odpovědi, jenomže je nezná. Pán s parukou v televizi pokládá otázky a Sylvia odpovídá současně se soutěžícím, jako by byla bůhví jak chytrá. Jenomže neví ani to, kdo zvítězil ve fotbalu. Nakonec mu řekne, že si má dávat pozor na auta a nemá být venku moc dlouho. Leon dojede k semaforům. Zastaví šikmo k vozovce, zůstane sedět na sedle a založí si paže na hrudi. Lidé v autech po něm koukají a děti na zadních sedadlech vidí jeho kolo, jeho nové BMX. Sesedne, přidřepne si ke kolu, zkontroluje pneumatiky, znovu nasedne, otočí předním kolem tam a zase zpátky a sleduje, jak ho lidé sledují. Je na svůj věk velký, vypadá na dvanáct nebo třináct let, a teď, s novým
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234401
kolem, klidně i na čtrnáct. Sedí tam a snaží se vzpomenout si, kudy jel Vosí muž. Přejede na druhou stranu vozovky a zahne do dlouhé rušné ulice. Šlape po chodníku a proplétá se mezi bednami se zeleninou, vystavenými před obchůdky místních Pákistánců. Je tu mnohem víc černochů než tam, kde bydlí Sylvia, a spousta obchodů tu prodává podivně vyhlížející tmavě fialové a světle zelené druhy zeleniny, věci, co nikdy neviděl, hrající krvavě rudými i mléčně bílými odstíny, a to všechno je tu naskládané v přepravkách od mléka, z nichž se plody sypou až na chodník. Přejede přes rozmačkaný zčernalý banán a přední pneumatika se mu po něm sesmýkne a sklouzne. Na malých stoličkách před obchody posedávají hloučky starých Indů v turbanech a dlouhé bílé plnovousy jim tančí ve větru. Na osamělém čtverci trávy sedí dva černoši, mezi sebou mají položenou šachovnici a svým hovorem se snaží překřičet hlasitou hudbu, linoucí se z obchodu s deskami. Kolem pomalu procházejí černošky v pestrých afrických turbanech, vedou za ruku děti a v uších se jim s každým krokem houpou velké stříbrné náušnice. Někteří černoši mají dredy a ty jim pak buď trčí vzhůru, nebo splývají po zádech jako chlupaté černé provazy. Ulice je tak úzká, že tu všechna doprava musí zpomalit a lidé v autech na sebe pokřikují, když nemohou jet dál. Leona si nikdo nevšímá. Nakonec dojede na křižovatku. Na konci úzké uličky za rezavým železným plotem se rozkládá obrovská rovinatá zahrada se spoustou chatek. Dojede k ceduli „Zahrádkářská kolonie Rookery Road“. Najede na úzkou pěšinu, která se větví a klikatí, a pomalu míjí zahrádky. Všude, kam až dohlédne, jsou úhledné řádky květin a zeleniny, zahradní domky, skleníky, různě šišaté chatky, poskládané z vlnitého plechu a starých oken, dlouhé plastové tunely a pod nimi rostliny. Vedle hlavní brány stojí starý muž, rozmachuje se velkým zahnutým nožem a osekává jím keř. Leon ho pozoruje. Muž má ten nejlepší nůž, jaký kdy Leon viděl, a přestože je starý, prosekává se keřem jako voják
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234401
džunglí. Doprava, doleva, doprava, doleva. Seká do keře tak dlouho, až z něj zbývá jen holý pokroucený kmen. Šššš. Kolem Leona se prožene kolo a mine ho tak těsně, že málem upadne. Na kole sedí Vosí muž s holou hlavou a žlutými brýlemi. „Pozor, Hvězdo!“ zakřičí na Leona. Muž s nožem se otočí a zvedne paži do vzduchu. „Tady ne!“ zvolá. „Tady ne!“ Namíří nožem na ceduli, na které stojí: „Zákaz venčení psů. Zákaz míčových her. Zákaz jízdy na kole. Zákaz vstupu dětí bez doprovodu dospělých.“ Jenomže Vosí muž dál rychle šlape po pěšině, a tak Leon naskočí na kolo a sleduje ho až na kraj zahrádkářské kolonie, k dřevěnému domku. Leon dojede na kole až úplně k němu. „Nazdar, kamaráde,“ řekne Vosí muž. „Hledáš tu někoho?“ Leon hledí a mlčí. Muž má na sobě těsné černé elastické kalhoty a je od pasu nahoru nahý. Kůži má hnědou jako dřevěné obklady v Sylviině domě, hnědou jako jeho táta, ale přitom lesklou a svalnatou jako Hulk. Přes rameno se mu táhnou tři jizvy, jako by ho někdo postřelil nebo napadl, a další jizvu má na tváři. Je to válečník. Sundá si žluté vosí brýle. Má černé oči, a když se usměje, zdá se, jako by měl tolik zubů, že se mu ani nevejdou do pusy. „Ztratil ses?“ zeptá se. „Ne,“ hlesne Leon. „Mám kolo jako vy.“ „Jo? To je dobré kolo, Hvězdo. Ukaž mi ho.“ Vosí muž se skloní. Jednou rukou uchopí řídítka, druhou chytí šlap ku a párkrát s kolem přejede po zahrádce sem a tam. „Podrž ho,“ řekne Leonovi a vytáhne z tašky klíč. „Máš štěstí, že jsem se zrovna vracel z práce.“ Něco povolí a vytáhne sedlo trochu výš. Pak povolí něco u řídítek a stlačí je dolů. Nakonec všechno zase dotáhne a přistrčí kolo Leonovi. „Takhle na něm budeš rychlejší. Je na tebe trochu malé, víš. Ale tímhle se to srovná.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234401