překladu O. F. Bablera: „...že bych nevěřil, že lidských synů / smrt na světě tak velký počet sklála“). Eliotův verš v Pusté zemi zní doslova: „...I had not thought death had undone so many“ (v českém překladu Jiřího Valji: „...že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný“). Jak poznamenává literární kritik Graham Hough v článku Dante a Eliot,94 mělo slovo „undo“ do Eliotovy doby spíše melodramatický a značně archaický význam. Eliot je v Pusté zemi používá dvakrát v novém básnickém významu, který vznikl doslovným překladem italského slova „disfare“ do angličtiny. Prostřednictvím této kontaminace se běžný význam „undo“ vychyluje o zdánlivě zcela nepatrný, ve skutečnosti však důležitý odstín. Totéž se pak děje v Eliotově básnické modlitbě Popeleční středa (Ash-Wednesday, 1930), která začíná slovy „Because I do not hope to turn again...“ (v překladu Jiřího Valji: „Protože nedoufám, že obrátím se zase...“). Anglické „turn“ v tomto případě odpovídá italskému slovesu „tornare“, jak je používá například Guido Cavalcanti, a nabývá opět zvláštního významu. Ozvěny Dantovy italštiny tak dávají běžným významům anglických sloves zvláštním způsobem modifikované, „vykloubené“ významy a jejich cizost se stává stylizačním prostředkem Eliotova básnického jazyka. Obrazně by tyto postupy bylo možno nazvat kulturními či jazykovými transfúzemi krve. Eliot si byl vědom vyčerpanosti stylů anglické poezie a ozvěny jiných básníků v jeho poezii nejsou samoúčelným zdůrazňováním učenosti, ale zvláštním druhem roubování básnického jazyka. Nejhlubší příčina toho, proč Dante Eliota po celý život tolik přitahoval, však spočívá někde jinde: Eliot v Dantovi hledal ztracenou celistvost filosofickou. V dantovské syntéze se poezie mohla stát vyjádřením myšlení a cítění celé civilizace. Eliot věděl, že modernímu básníkovi je podobná univerzálnost nedostupná, a jeho touha po takové celistvosti měla, stejně jako jeho
Moderniste zlom FIN.indd 99
99
6/23/17 11:50 AM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234230
snahy o syntézu intelektu a smyslů v básnickém jazyce, psychologickou motivaci: projevuje se v ní přání překonat strach a onen negativní životní pocit, který prostupuje celou Eliotovou ranou poezií. Dantův myšlenkový systém byl skvělou intelektuální stavbou, která mohla překlenout hrůzu a nudu života, jeho nicotu a vyprahlost. Zatímco angličtí renesanční básníci si vypůjčovali z italské poezie básnické formy, témata či zápletky, Eliota nejvíc fascinoval Dantův obrazný jazyk a jeho básnicko-filosofický systém. Dante pro Eliota vždy ztělesňoval nejvyšší básnické vyjádření křesťanské vize života a světa, zatímco u Shakespeara, kterého pokládal za největšího anglického básníka vůbec, nenacházel duchovní oporu a považoval jeho dílo za výraz renesančního skepticismu. Eliot v Shakespearovi nenachází onen úběžník, onen nadosobní vztah k něčemu vnějšímu, který je příznačný pro Danta. Již od svého harvardského profesora George Santayany se Eliot učil chápat Danta jako křesťanského básníka, který ve své alegorické vizi vyjádřil morální a duchovní zkušenost celého lidstva. Je jisté, že tato dantovská univerzální vize vyhovovala uměleckému i lidskému temperamentu T. S. Eliota víc než tvrdošíjně konkrétní humanismus Shakespearův. Stejně tak Eliota přitahovala Dantova schopnost přeměňovat utrpení v očistec – Dante byl pro něho básníkem transcendence, o niž Eliot sám bytostně usiloval. V Eliotově estetickém myšlení i cítění lze vysledovat silný formální impuls, který vychází daleko víc z evropské, kontinentální, především románské tradice než z tradice anglické. Eliotova symbolistní estetika má kořeny v Dantovi, rozvíjí se přes nejrůznější projevy básnického symbolismu od Poea přes Valéryho až k soudobé avantgardě, k imagistům, ke Stravinskému, Jeanu Cocteauovi či k ruskému baletu Ďagilevovu. V eseji Dialog o dramatické poezii (A Dialogue on 100
Moderniste zlom FIN.indd 100
6/23/17 11:50 AM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234230
Dramatic Poetry, 1928) Eliot píše, že „balet je cenný..., protože se zabývá permanentní formou“, a jeho nadšení pro Ďagileva má vnitřní opodstatnění v jeho symbolistické estetice. Navíc tvrdá dřina a kázeň podmiňující baletní pohyb odpovídala Eliotově představě o tvrdé řemeslné práci s básnickým jazykem, která v jeho pojetí vyžadovala stejnou kázeň a přesnost.
Moderniste zlom FIN.indd 101
101
6/23/17 11:50 AM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234230