100
Connie Willisová
7. kapitola „Přijde vždycky, když ho zavoláš?“ zeptala se skoro šeptem. „No ba, přijde.“ – Frances Hodgson Burnettová, Tajná zahrada Co tady děláš, Schwartzi? prskla Briddey a pevně sevřela opěrky křesla. Jeho vzhled byl o něco víc ucházející než předchozího večera, ale ne o moc. Oholil se, ale na hlavě měl kšiltovku s nápisem Londýnské metro, vybledlé hnědé tričko a proužkovaná košile na něm plandaly. Tkaničky pracovních bot měl rozvázané. Zachraňuju ti prdel, odpověděl, když se zvolna přišoural. „Je připravená k odvozu?“ zeptal se sestry. Ne, odsekla Briddey a měla sto chutí zabít ho pohledem, nebýt přítomné sestry. Myslela jsem, že se nemocnicím vyhýbáš! To jo. Tak odsud pojďme vypadnout. „Mám s tím autem přijet blíž?“ tázal se sestry. „Ne,“ odmítla důrazně Briddey a sestra musela její vehemenci mylně pokládat za projev sebedůvěry, že do auta dojde, protože zabrzdila křeslo, přiklekla ke stupačkám a odklopila je, aby Briddey mohla vstát. Briddey využila chvilky, kdy se sestra zabývala stupačkami, a vrhla na Schwartze vzteklý pohled. Nejsem připravená odjet, oznámila mu. A ty jsi mi pořád ještě neřekl, co tu děláš. Volala jsi a říkala, že potřebuješ odvézt. Nevolala jsem tebe. Volala jsem Trenta. Jo, je zjevné, že tě ani tentokrát neslyšel. A těžko říct, kdy se dostane z té schůze a přečte si tvou textovku. Schwartz se natáhl pro tašku na jejím klíně. Napadlo mě, že když přijedu já, je to lepší než nic. Teda pokud nechceš zavolat své sestře. Nebo Suki.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234134