ztratil – je na frontě –, bychom mu asi měli podat ruku a na všecko trochu zapomenout. „Víš, jak se musí Jindřich bát, že se mu táta nevrátí?“
(23) V knížce, kterou jsem nesl z fary domů, byla sbírka starých vánočních modliteb. Před týdnem farář Vojtíšek vzkázal, že ji potřebuje do první adventní neděle. Děda ho nemůže zklamat, ani já. Máme přeci s dědou tajemství – požehnané mlčení o Židu Simonu Armanovi. Doufáme, že se zachránil. A tak děda spěchal. Kromě nové vazby bylo zapotřebí obnovit i zlacení na přední straně a na hřbetu. Sledovali jsme s Fandou dědu, jak se přehrabuje v červené plechovce, ve které má zlaté šupinky – jsou tak tenké, že když do nich foukne, zvednou se jako peříčko a letí. V další krabici byly folie. „Zlatit je kumšt,“ zasvěcuje děda Fandu, který o tom nic nevěděl. „Pozlátko se lepí vaječným bílkem, který se pak vytvrdí zahřátým razidlem,“ řekl děda, aby Fanda věděl. „Vím, jak táta lepí dřevěné intarzie. V něčem to bude asi podobné.“ A děda souhlasil: „To je stejný kumšt.“ V tu chvíli jsem ještě nevěděl, co jsou intarzie. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233990
„A jak se tu rýžovalo zlato, když se kolem řeky usadili Keltové?“ vrátil jsem se k podstatě. „Kdo ví, Janku.“ „Dědo, povídej o zlaté horečce na Otavě.“ Nedal se dvakrát přemlouvat. „Přitáhla sem lidi ze všech koutů… i germánské kmeny – můžou za to zlatonosné žíly, které byly v puklinách zemské kůry v okolí Hor Matky Boží a u Velhartic a také u Kašperských Hor – v ledové době zlaté žíly zvětraly a řeka Otava je připlavila až k nám… Rýžovalo se v celém povodí až do hloubky tří metrů, hodně i před Kněží horou, tam dřív tekla řeka… nejvíc v druhém a třetím století.“ „Zítra to zkusíme pod železničním mostem,“ vyhrkl jsem. „Za mého mládí bys měl ještě šanci. Ale teď najít zlatinku, to by byl zázrak. Ale zázraky se dějí, to každý ví.“ Ze dveří od krámku vběhla do dílny babička. „Před chvilkou odvezlo gestapo učitelku Schaldovou a majitele továrny Viléma Gutfreunda!“ A podívala se na dědu, jestli mu došlo, co ta zpráva znamená. „Zavřou továrnu,“ dopověděla babička dřív než děda – uvědomila si, že něco končí. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233990
„Před tejdnem mi šéf řekl, že mu dochází vlna,“ přiznal děda, zatím to před lidmi tajil. Byl zprávou zasažen, ale ne překvapen. „Ten německý národ je samá svině!“ A zůstalo ticho, které přerušil až Fanda. „Co ten Gutfreund udělal?“ „Nic, je Žid… jako Schaldová.“ „Ale ona musí přeci napovídat hercům…“ „Všecko se opakuje… Koncem pátého století, pod tlakem bojovných Germánů, opustily poslední družiny Keltů naše území a táhly do Podunají,“ řekl děda energicky a pak dodal: „Nic nového pod sluncem.“ „A kdo mě bude učit?“ Na žádnou otázku jsem nedostal odpověď. Najednou mi došlo, že ta doba, která přinesla do Čech válku, že je to ještě horší zlo, než jsem si myslel. Válka přinesla bolest i do naší rodiny. Odešel Sláva, nevíme, co s ním je, Němci zavřeli moji učitelku, dneska odvezlo gestapo továrníka, pro kterého můj děda celé roky pracoval. A nic ten Vilém Gutfreund neudělal, vůbec nic. Večer jsem ležel v posteli, ani jsem nemohl mámě napovídat. Nechtělo se mi nic a byl jsem plný smutku za moji paní učitelku, přestože jsem ji někdy nesnášel. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233990