ztratil – je na frontě –, bychom mu asi měli podat ruku a na všecko trochu zapomenout. „Víš, jak se musí Jindřich bát, že se mu táta nevrátí?“
(23) V knížce, kterou jsem nesl z fary domů, byla sbírka starých vánočních modliteb. Před týdnem farář Vojtíšek vzkázal, že ji potřebuje do první adventní neděle. Děda ho nemůže zklamat, ani já. Máme přeci s dědou tajemství – požehnané mlčení o Židu Simonu Armanovi. Doufáme, že se zachránil. A tak děda spěchal. Kromě nové vazby bylo zapotřebí obnovit i zlacení na přední straně a na hřbetu. Sledovali jsme s Fandou dědu, jak se přehrabuje v červené plechovce, ve které má zlaté šupinky – jsou tak tenké, že když do nich foukne, zvednou se jako peříčko a letí. V další krabici byly folie. „Zlatit je kumšt,“ zasvěcuje děda Fandu, který o tom nic nevěděl. „Pozlátko se lepí vaječným bílkem, který se pak vytvrdí zahřátým razidlem,“ řekl děda, aby Fanda věděl. „Vím, jak táta lepí dřevěné intarzie. V něčem to bude asi podobné.“ A děda souhlasil: „To je stejný kumšt.“ V tu chvíli jsem ještě nevěděl, co jsou intarzie. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233990