České kružítko (Ukázka, strana 99)

hrušky s jablky a nerozlišují třeba mezi rizikem (tj. pravděpodobností, že jedinec spáchá sebevraždu) a prevalencí (tj. výskytem sebevražd přepočteným na velikost sledované populace a časový interval). Nicméně za výmluvnými čísly stojí určitá logika patogeneze sebevraždy právě u této profese. Povolání policisty patří k těm nejnáročnějším (i když ani v USA není mezi deseti nejnebezpečnějšími a z hlediska úmrtnosti je rizikovější třeba rozvoz jídla), je spojeno s „adrenalinovými“ situacemi, s frustrací, s konflikty, s agresí, se zvýšenými nároky na její potlačování a se stresem vůbec. K tomu si připočtěme kriminální prostředí, kontakt s lidskou podlostí, se smrtí a s lidským neštěstím. Sebevražda může být mnohdy ve freudovském smyslu agresí obrácenou vůči sobě, může být důsledkem deprese, jíž někdy předcházelo vyhoření či posttraumatická stresová porucha. Sebevraždy se navíc vyskytují ruku v ruce se zvýšenou spotřebou alkoholu a s častou rozvodovostí. Obojí je v případě policistů mnohde četnější než u ostatních profesí, rozvodovost je podle jednoho amerického šetření dokonce hned druhá nejvyšší. Americká studie sebevražednosti policistů NSOPS shledala 141 sebevražd v roce 2008 a 143 v roce 2009, což je 17 na 100 tisíc za rok (celková sebevražednost

v USA je asi 11 na 100 tisíc obyvatel), a předpokládá se, že ve skutečnosti je ještě vyšší. Zjistit, jak je tomu v České republice, by byl docela zajímavý úkol, který by si mohl stát (ministerstvo vnitra, zdravotnictví, práce a sociálních věcí) u nás zadat, kdyby ho to ovšem zajímalo.

Sekýrovat, nebo nechat být? Četla jsem, že to, jak se k dítěti chováme do jednoho roku věku, má vliv na jeho další psychický vývoj. Mám dvouměsíčního chlapečka a ráda bych se vyvarovala případných chyb v přístupu k němu.

Bylo mi řečeno, že zpočátku (asi do půl roku) se má dítě hodně chovat a nosit, aby mělo pocit jistoty a bezpečí. Nemůže si ale na časté nošení a pozornost zvyknout a vyžadovat to i později? Také by mne zajímalo, odkdy je vhodné začít u dětí se spacími návyky, aby se naučily usínat samostatně. Před spaním syna chovám, aby se uklidnil, protože večer často pláče. A zase – nemůže vyžadovat chování před spaním i později, nebo je teď ještě předčasné to řešit?

Základní výchovné principy by se měly uplatňovat od prvních okamžiků

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233697

života. I když každá vývojová fáze dítěte vyžaduje pochopitelně odlišné přístupy a nároky, hlavní směřování, tj. zda jde o výchovu autoritativní, liberální (laissez fair) či „demokratickou“ (určitá kombinace obou předchozích), by mělo být konzistentní. U všech těchto přístupů bychom mohli snést argumenty jak v jejich prospěch, tak k jejich odsudku. Nejméně kontroverzní se zdá výchova demokratická, jež v sobě slučuje vysokou autonomii dítěte a respektování jeho potřeb (kontaktu, bezpečí), tak určitý řád, jenž je dítěti zpočátku nevyhnutelně vnucen. Liberální prvky by se měly týkat důstojnosti dítěte, uspokojování potřeby bezpečí, a později i jeho zvídavosti, tvořivosti a přiměřeného uplatnění. To znamená mazlení, pochování, pohoupání, zpívání, hraní si s dítětem a později trpělivé vysvětlování a uvádění do složitostí světa. Restrikce by se měly týkat chování, jež vede k omezování druhých („co sám rád nemáš, druhému nečiň“), nácviku základních hygienických návyků (nočník, záchod) a určité pravidelnosti a pochopení toho, že každá aktivita má svůj čas. Velice důležitý je také nácvik odložené satisfakce (uspokojování tužeb), tedy funkce slůvka „až“. Podaří-li se toto všechno skloubit, vyjde vám, že dítě se vskutku má hodně chovat a nosit, aby mělo pocit jistoty a bezpečí, ale

zároveň se má postupně zavádět návyk na samostatné usnutí. Nikoli radikálně a nikoli hned. Vhodná doba k nácviku čehokoliv je u každého poněkud jiná.

V případě usínání záleží mj. na míře úzkostnosti dítěte, na robustnosti usínacích mechanismů (některé děti „spí, jako když je do vody hodí“), na předchozí únavě, na fyzickém komfortu apod. Starší pediatrické školy upřednostňovaly přísnou režimovou výchovu, spaní oddělené od matky už v porodnici, „nechat vyřvat“, ale neustoupit a tvrdě vyžadovat poslušnost. Později přišla móda úplné tolerance, jež u dětí vedla k zaostávání v určitých složkách vývoje a v dospělejším věku i k neuroticismu. Dnes se má za to, že dítěti by se mělo ustupovat pouze do té míry, aby neztratilo pocit bezpečí a lásky, ale ani o píď dále. Výchova má být vlídná, ale důsledná. U dětí v naší rodině jsme zprvu začínali spíše autoritativně, nejvíc u první dcery, ale později jsme uplatňovali liberálnější přístup (nejvíce u nejmladšího chlapce). Osobnosti jsou to sice dosti rozdílné, ale ani po pětatřiceti letech nedokážeme říci, co bylo pro jejich zdravý vývoj lepší nebo horší. Takže nejspíše buďte zcela autenticky sama sebou a spíše než na rady psychologů a této rubriky dejte na svůj cit.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233697

Dědičnost závažných duševních onemocnění Z rodinných důvodů mne moc zajímá, do jaké míry se duševní onemocnění dědí, a jestliže ano, zda je to tak, že například schizofrenie u rodičů zvyšuje riziko výskytu pouze schizofrenie u jejich potomků, nebo i jiných duševních poruch, třeba závislostí.

To je dosti zásadní a velice zajímavá otázka, která dosud odolávala vědeckému prozkoumání z několika důvodů. Údaje o dědičnosti se v naprosté většině uvádějí jako riziko výskytu téže choroby v rodině v závislosti na míře příbuznosti (u jednovaječných dvojčat, u sourozenců, rodičů, dětí, strýců, tet, neteří, synovců apod.) a tyto genealogické studie jsou většinou příliš malé na to, abychom je mohli rozsekat na podotázky týkající se specifity diagnóz a zkříženého rizika (třeba mezi psychózami a závislostmi), věku (diagnóza ADHD je většinou otázkou dětského věku, schizofrenie až třetího decennia), pohlaví (dědí se vloha k nějaké duševní chorobě stejně u mužů i u žen?) a podobně. Tyto nedostatky se snaží překonat metaanalýza 33 studií zahrnujících dohromady 3863 potomků rodičů se závažným duševním onemocněním

(ZDO, tj. schizofrenií, bipolární poruchou a depresí) a jen o něco méně kontrolních potomků zdravých rodičů, která vyšla v časopise Schizophrenia Bulletin v srpnu 2013 a jejímiž autory jsou také tři Češi, Tomáš Hájek, Martin Alda a Rudolf Uher. Tato metaanalýza ukázala, že u dětí rodičů se ZDO je riziko výskytu ZDO 32 procent, tj. zhruba dvakrát větší než u kontrolních potomků. Toto riziko se z větší části týká téže choroby, jakou mají rodiče, ale nikoli výlučně! To znamená, že například riziko poruch nálady je oproti kontrolám 1,62krát vyšší i u potomků schizofrenních nemocných. Potomci pacientů s bipolární poruchou mají zase vyšší relativní riziko výskytu i schizofrenie než kontrolní jedinci. Toto zkřížené riziko se do určité míry týká též úzkostných poruch, závislostí, poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a dalších onemocnění. Dá se tedy říci, že závažné duševní poruchy jsou částečně dědičné a že rodinný přenos onemocnění je pouze zčásti specifický. V důsledku této nespecifičnosti je celkové riziko ZDO a vlastně jakékoli duševní poruchy u dětí rodičů s ZDO vyšší, než se dosud myslelo. Genetické poradenství tedy bude muset opravit některé dosavadní údaje a postavit nové otázky pro výzkum a prevenci, tentokrát napříč diagnózami.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233697