je natolik, že si připadají jako omotaní pavoučí sítí. Hlad jim také rozežírá mysl, brání jim v přemýšlení, v plánování, nedokážou si ani představit následující den. Topí se v malátnosti, kterou způsobila pasivita. Naštípat prkna do kamen a nasbírat hrst mušlí při odlivu, to jsou jejich jediné činnosti, a i k těm mají odpor. Zbylý čas tráví v koutě u ohně. Ludovic čím dál víc kašle. Tvrdí, že je to jen angína, která brzy přejde, ale Louisa vidí, jak si instinktivně dává ruku na plíce a potlačuje bolestnou grimasu. Pří šerně zhubl, každý jeho kloub trčí z kůže jako nezdravý výrůstek. Cupitá krátkými krůčky jako nějaký stařec, pohyb z místa na místo ho vyčerpává. Přesto přese všechno se zoufale snaží zase v sobě vykřesat svůj pověstný optimismus. Vyrobil z dřevěných odřezků hrací kostku a domino, pečlivě je vyleštil, aby byly pěkné a fortelné. Louisu popouzí, že se Ludovic tak ponořil do zbytečné činnosti, ale není tu nic jiného na práci, tak ať se aspoň zabaví. Mnohem víc ji rozčiluje, že předstírá, že je všechno normální. „Zahrajeme si? Dlužím ti odvetu, minule jsi byla až moc dobrá. Tentokrát vsadím svoji večerní misku polévky.“ „Přestaň ze sebe dělat pitomce, podívej se na sebe, jsi jen kost a kůže.“ „Právě proto, o jednu misku teplý vody víc nebo míň…“ Louise se nechce hrát. Nechce se jí už vůbec nic. S hrou na statečného vojáčka je konec. Už se nemůže dál snažit. Snažila se celý život, a když dnes vidí výsledek, byla to zbytečná námaha. Ludovic ji svou falešně dobrou náladou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233515
pobuřuje. Ví, že by se nad ním měla slitovat, pokusit se zpříjemnit mu život, protože ona je na tom fyzicky lépe, ale je jí to tak jedno, až se cítí provinile. Chvílemi dokonce vůči němu pociťuje silnou nenávist, která je stejně tak nekontrolovatelná, jako nevysvětlitelná. V odpověď na jeho vtipy se jí na rty derou břitké odpovědi, už se jí nechce s ním polemizovat tak, jak to dělali dřív. Ovládla ji obsese a všechno počítá: zmenšující se množství tučňáků, počet nasbíraných mušlí, kolik kousků dřeva přiložili na oheň. V návalech vzteku, který pociťuje vůči sobě samé, si uvědomuje, že v ní nezemřel kupecký duch rodičů. Tohle dědictví ji zlobí víc než co jiného. Pokud to počasí dovoluje, raději chodí ven, aby neviděla, jak Ludovic v polosvětle pokoje kašle a nutkavě hraje kostky sám se sebou. Kvůli sněhu je stanice z velké části nepřístupná, a údolí jakbysmet. Louise musí k procházkám stačit pláž, tam a zpátky, vztekle svoje kroky počítá, nemůže se tomu ubránit. Chůze ji uklidňuje, ale také při ní ještě víc vyhladoví. Vrací se zpět. „Miláčku, máme Vánoce, podívej! Chytil jsem krysu.“ Ludovic drží za ocas zvíře, z jehož podříznutého krku ještě kape krev. Už několik dní zkouší nejrůznější oka a pasti a nevšímá si Louisina výsměchu. Jíst krysu. Nej radši by ho poslala k čertu, ale v puse se jí sbíhají sliny. Ovládne ji touha cítit na jazyku maso a chroupat malé kůstky.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233515
Nejde odhadnout, kolik je hodin, noc je tak v půlce. Ticho by se dalo krájet. Louisa nespí, je napjatá, snaží se zachytit sebenepatrnější zapraskání nebo zašelestění, které by vypovídalo o tom, že stále ještě patří do světa živých. Tohle ticho je ne-hluk, stejně jako ne-bytí, které žijí. Podobá se to noční můře, ve které všechno zmizelo. Louise se čím dál častěji stává, že se takhle budí, vyburcovaná tichem, které obsahuje všechno, jen ne klid. Obyčejně se přitulí k Ludovicovi spícímu na boku, přitiskne se k němu, položí mu ruku na hruď a vnímá pomalý tlukot jeho srdce, soustředí se, aby slyšela jeho dech, který je přece jen také zvukem. V těchto chvílích se s ním cítí být zadobře a jeho velké, uvolněné tělo ji znovu dojímá. Je to cit víc mateřský než milenecký, ale touží zase spatřit, jak mu na tváři vzkvétá odzbrojující úsměv. A tak si dá na zítřek spoustu dobrých předsevzetí: nebýt tak úsečná, být tolerantnější. Ví, že je nedodrží. Nicméně tuto noc, ve chvíli, kdy ho objímá, ji náhle přepadne bleskový pocit: musí utéct!
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233515