OBČANSTVÍ
105
země“, bude varovat populistický tisk. Bude to sice stejně velký nesmysl jako všechno ostatní, co populistický tisk píše, aby vyvolal nenávist vůči přistěhovalcům, čtenáři však tomu budou věřit už kvůli potěšení, které cítí, když se jim poskytne důvod k nenávisti vůči nějaké skupině lidí. Dát volební právo všem obyvatelům tedy není proveditelné, i když u místních voleb by to proveditelné být mohlo. Nabádat by se však spíše mělo k liberálním zákonům ohledně udělení občanství. Měla by existovat všeobecná mezinárodní dohoda, jež by umožňovala dvojí občanství. Délka pobytu nutná k získání občanství by nikdy neměla být delší než tři roky. Pokud se zavedou nějaké zkoušky, měly by být snadné i pro ty méně bystré. Důvody odmítnutí by se měly vždy sdělovat a měly by být předmětem odvolání. Pokud by se cizincům běžně povoloval příchod do země i pobyt a pokud by v ideálním světě směli volit, jakmile by získali trvalý pobyt nebo by se za stávajících podmínek rychle a bez velkých obtíží stali občany, jaký by byl ještě rozdíl mezi občany a usazenými cizinci? Primární povinností státu je prosazovat spravedlivé zákony a zajišťovat spravedlivé podmínky těm, kteří žijí v rámci jeho hranic, ať již jde o občany nebo cizince; a práva upřít cizincům vstup do země má jen omezená. Základní rozdíl mezi nároky členů obou kategorií se tedy projeví, pokud nežijí na území státu. Každý stát má povinnost chránit své občany, pokud se na cestách v cizích zemích ocitnou v nebezpečí, a pomoci jim, pokud se dostanou do potíží. Vládu, která takovou ochranu a pomoc poskytne, potřebuje každý jednotlivec: proto by ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233512