Když povstalci v devět hodin ráno brány vylomili, byl by nesmysl prodírat se ven proti zuřícímu davu, který každého, koho na cestě potkal, zabíjel. Švýcarští gardisté, sešikovaní před královskou bránou, v první chvíli dokázali útočníky svou palbou rozprášit. Podařilo se jim také získat zpátky děla. Ale neměli, čím je nabít. Vystoupali jsme do horních pater paláce a potom na střechu, odkud jsme sledovali velký masakr švýcarské gardy, tedy pěchotních pluků, které byly ve službách francouzské koruny od roku 1616. Dobrácký fatalismus Ludvíka XVI. je odsoudil k smrti – na jeho žádost musela švýcarská garda odevzdat část své munice národní gardě, kde měl přitom mnoho otevřených nepřátel. Zbylo jí jen něco mezi patnácti a dvaceti patronami na hlavu. Ludvík XVI., věrný své povaze, takřka odzbrojil své vlastní jednotky tváří v tvář sansculotům, kteří přibíhali k Tuilerijskému paláci. V životě jsem neviděla větší sebezapření než u těchto švýcarských gardistů, kteří byli odkázáni sami na sebe a kteří toho dne ztratili všechno, kromě cti. Toto slovo měli společně s věrností vepsáno na praporech, které zakopali na kasárenském dvoře, aby nebyly v případě porážky zneuctěny. Všichni šli bez uhýbání smrti vstříc a dívali se jí přímo do očí. Dobytím a vypleněním Tuilerií 10. srpna 1792 začala druhá revoluce, která vedla k jakobínskému teroru. Pamatuji si, že jsem měla husí kůži a chtělo se mi zvracet. Emmanuelovi a pánovi jakbysmet. Seděli jsme na střeše uprostřed oblak hustého kouře, hluku tříštícího se skla a strašného sténání umírajících a cítili jsme se, jako by nám zemřel někdo blízký. „Bojím se,“ zašeptal Emmanuel, vzal mě za ruku a po chvíli mi položil hlavu na rameno. „Kvůli tomuhle jsme tedy revoluci nedělali!“ zvolal Hippolyte Frochon. Švýcarští gardisté nejprve povstalce zahnali, ale pak se museli kvůli nedostatku střeliva stáhnout na velké schodiště, které bránili schod 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233311