Když povstalci v devět hodin ráno brány vylomili, byl by nesmysl prodírat se ven proti zuřícímu davu, který každého, koho na cestě potkal, zabíjel. Švýcarští gardisté, sešikovaní před královskou bránou, v první chvíli dokázali útočníky svou palbou rozprášit. Podařilo se jim také získat zpátky děla. Ale neměli, čím je nabít. Vystoupali jsme do horních pater paláce a potom na střechu, odkud jsme sledovali velký masakr švýcarské gardy, tedy pěchotních pluků, které byly ve službách francouzské koruny od roku 1616. Dobrácký fatalismus Ludvíka XVI. je odsoudil k smrti – na jeho žádost musela švýcarská garda odevzdat část své munice národní gardě, kde měl přitom mnoho otevřených nepřátel. Zbylo jí jen něco mezi patnácti a dvaceti patronami na hlavu. Ludvík XVI., věrný své povaze, takřka odzbrojil své vlastní jednotky tváří v tvář sansculotům, kteří přibíhali k Tuilerijskému paláci. V životě jsem neviděla větší sebezapření než u těchto švýcarských gardistů, kteří byli odkázáni sami na sebe a kteří toho dne ztratili všechno, kromě cti. Toto slovo měli společně s věrností vepsáno na praporech, které zakopali na kasárenském dvoře, aby nebyly v případě porážky zneuctěny. Všichni šli bez uhýbání smrti vstříc a dívali se jí přímo do očí. Dobytím a vypleněním Tuilerií 10. srpna 1792 začala druhá revoluce, která vedla k jakobínskému teroru. Pamatuji si, že jsem měla husí kůži a chtělo se mi zvracet. Emmanuelovi a pánovi jakbysmet. Seděli jsme na střeše uprostřed oblak hustého kouře, hluku tříštícího se skla a strašného sténání umírajících a cítili jsme se, jako by nám zemřel někdo blízký. „Bojím se,“ zašeptal Emmanuel, vzal mě za ruku a po chvíli mi položil hlavu na rameno. „Kvůli tomuhle jsme tedy revoluci nedělali!“ zvolal Hippolyte Frochon. Švýcarští gardisté nejprve povstalce zahnali, ale pak se museli kvůli nedostatku střeliva stáhnout na velké schodiště, které bránili schod 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233311
po schodu, až nakonec ustoupili až do zahrad. Když jim král poslal rozkaz, aby složili zbraně a stáhli se do kasáren, jako kdyby chátru přímo vyzval, aby je zmasakrovala, ale jejich dny už byly tak jako tak sečteny. Poslechli krále a bez obrany se vydali útočníkům. Opatrně jsme čekali, než se lidová bouře uklidní, ale když jsme po dlouhých hodinách se zpocenýma rukama a třesoucíma se nohama ze střechy slezli, slyšeli jsme ještě odevšud chroptění umírajících – říkám tomu hudba bojiště. Slyšela jsem ji ve všech koutech světa, znám každou její notu. Brodili jsme se v kalužích krve a překračovali často svlečené mrtvoly, kterým chyběla tu hlava, tu ruce, nohy nebo něco, co mi slušnost brání upřesnit. Viděla jsem dítě, jak si hraje s okem, a jiné s rukou. Po večeři z Frochona všechno spadlo. Rozhovořil se a o těch, kteří se právě stávali novými pány Francie, nám řekl hrozné věci. O Dantonovi, o tom prohnilém podvodníkovi, který se před revolucí podvodně vydával za šlechtice a podepisoval se d’Anton. O Saint-Justovi, o tom lotrovi, který kázal poctivost a měl za sebou krádež rodinného stříbra, za což byl na základě matčiny žaloby půl roku vězněn. Frochon nenechal na nikom nit suchou, ani na Robespierrovi. Tomu vyčítal hlavně to, že je Robespierre. Jinak řečeno ryzí duch, kterému se mstí ubohé tělo, zmítané tiky a neschopné lásky, ať už fyzické či jiné. Směšný šašek, který nemá, na co být pyšný. Šílenec, převtělení Molièrova Tartuffa. Objevila jsem Frochona, jakého jsem neznala, který věděl o každém všechno. Jako by byl profesionální špion. Dlouho jsem už pozorovala, že večer vychází z domu a vrací se velmi pozdě. Ale nikdy jsem se nedozvěděla, co kde kuje. Toho večera jsem se rozhodla zavést Knihu zla a zapisovat do ní jména všech škodlivých individuí, která mi přijdou do cesty. Prvním byl Robespierre. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233311
* Daň z dějin neplatí velcí mužové, ale obyčejní lidé. Nejdřív je vyždímala monarchie a potom znovu revoluce. Tu podle Frochona způsobila nepřízeň počasí. Nejprve po kruté zimě 1788–1789, kdy se ničeho nedostávalo, v první řadě chleba, který třikrát zdražil, přišla země o rozum. Pak od 14. července a dobytí Bastilly, kdy žaludky obyčejných lidí křičely hlady, zemi spravovaly třicetileté narcisistické děti měšťanů. Všichni napudrovaní, v parukách, zbláznění sami do sebe a neschopní obstát v reálném světě. Odtud hněv opuštěného lidu, který žádal stále více krve. Kdyby mu ti vládnoucí mizerové po každém dalším neúspěchu neukázali na nového obětního beránka a nepředhodili mu ho k useknutí hlavy, propadl by zoufalé skepsi. „Viděli jste, kolik těm gaunerům bylo?“ zeptal se Frochon. „Děcka,“ potvrdila jsem. „Mládí by byla nejkrásnější věc na světě, kdyby neexistovala mládež. Je to blázinec!“ Slovo blázinec použil druhý den také Camille Desmoulins, když jsme k němu s pánem přišli, abychom mu ošetřili velký kaz. Ta slova vykoktal, jak bylo u něj zvykem, a utíkal při nich pohledem: „Blá... blá... blá... blázinec.“ Advokát a novinář Desmoulins měl blízko k Dantonovi, který byl dirigentem tuilerijských jatek – šlo mu jen o to, aby se zbavil girondistů, a bylo mu ukradené, že tak otevře cestu svému momentálnímu spojenci Robespierrovi. „Nemáte dojem, že hrajete Robespierrovu hru?“ „No... No... No a?“ opáčil ironicky Desmoulins. „Aby... Aby... Aby Rob... Aby Robespierre získal nad Dan... Dantonem na... na... navrch, musel by být lep... lep... lepší. A to zda... zda... zdaleka není.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233311