zobrazit nedá, ani žádným kouzelným skenerem, ani ultrafialovým světlem, dokument je v nenávratnu. Policista, který střílel, přijde podat vysvětlení: všiml si, že ten chlap vytahuje z kapsy zbraň, neměl čas na přemýšlení, prostě vystřelil. Bayard si všimne chybějícího článku na levé ruce. Zeptá se, co to má s prstem. Policista odpoví, že si ho usekl u rodičů na venkově při štípání dříví. Když policejní potápěči mrtvolu vyloví, v kapse bundy nenajdou pistoli, nýbrž Barthesův výtisk Esejů z obecné lingvistiky. „Kdo to kurva je ten Jakobson?“ dotazuje se osychající Bayard a Simon může konečně pokračovat ve výkladu.
32.
Roman Jakobson je ruský lingvista, který se narodil na konci 19. století a stál u zrodu směru zvaného strukturalismus. Po Saussurovi (1857–1913) a Peirceovi (1839–1914) a spolu s Hjelmslevem (1899–1965) to je nepochybně nejdůležitější teoretik mezi zakladateli lingvistiky. Vycházeje ze dvou figur antického řečnictví, tedy metafory (tam se nahrazuje slovo jiným slovem, se kterým ho pojí vztah založený na vnější podobnosti, například „kovový pták“ pro letadlo nebo „zuřící býk“ pro boxera Jakea La Mottu) a metonymie (tady se slovo zaměňuje za takový výraz, s nímž je v nějakém vnitřním vztahu, tak třeba „bílý plášť“ pro lékaře nebo „zajít si na skleničku“ v situaci, kdy se chystáme vypít obsah dotyčné sklenice – zde zaměňujeme obal za obsah) úspěšně vysvětlil fungování jazyka podle dvou os, paradigmatické a syntagmatické. Zhruba řečeno: paradigmatická osa je vertikální a týká se výběru slov. Jakmile chcete vyřknout nějaké slovo, přehrajete si v duchu pomyslný seznam výrazů a z něj ono slovo vyberete. ( 100 )
Sedma funkce sazba.indd 100
7.6.2017 20:46:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233301
Například kačer, ekonomika, smrtka, kalhoty, já-ty-on a tak dále. Pak je spojíte do řetězce s dalšími slovy – třeba Donald, nemocná, s kosou, zmačkané, nížepodepsaný, a tak vytvoříte větu, pak souvětí a nakonec celý projev neboli diskurz: to je osa syntagmatická. Můžete se rozhodnout, zda k podstatnému jménu připojíte jméno přídavné, příslovce, sloveso, spojku souřadicí, předložku… a musíte si také vybrat, jaké to bude přídavné jméno nebo příslovce nebo sloveso: v každé syntagmatické etapě opět provádíte paradigmatickou operaci. Na paradigmatické ose volíte ze seznamu slov jedné gramatické kategorie, volíte kupříkladu ze seznamu podstatných jmen, osobních nebo vztažných zájmen či přídavných jmen nebo příslovcí, sloves a tak dále. Na syntagmatické ose spojujete slova do vyšších celků – dvojic, vět, souvětí a tak dále. Slovník a syntax. Vždycky když formulujete větu, provedete zcela neuvědoměle tyhle dvě operace. Paradigmatická osa obrazně řečeno roztáčí harddisk a osa syntagmatická zaměstnává procesor. (Nicméně pochybuji, že by Bayard měl sebemenší ponětí o informatice.) Ale momentálně nás tohle nezajímá. (Bayard zavrčí.) Nám jde o to, že Jakobson mimo jiné vytvořil model komunikačního procesu, který obsahuje následující póly: mluvčí, adresát, sdělení, kontext, kanál a kód. A od tohoto modelu odvodil funkce jazyka. Jacques Bayard nemá sebemenší chuť dozvídat se v tomto směru cokoliv dalšího, ale v zájmu vyšetřování je nutné, aby se v tom aspoň v hrubých rysech vyznal. Funkce jsou tedy tyto: – referenční: to je ta první a nejzřetelnější. Jazyk používáme, aby odkazoval k určitému kontextu, určité skutečnosti, k předmětu, o kterém je třeba informovat. ( 101 )
Sedma funkce sazba.indd 101
7.6.2017 20:46:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233301
– emotivní či expresivní: dává najevo, jakým způsobem se ve sdělení projevuje osoba mluvčího a jaký má mluvčí ke sdělení vztah: to jsou citoslovce, různé částice, osobní soudy, ironie… způsob, jakým mluvčí sděluje informaci o nějakém vnějším tématu, nám sám dává informace o mluvčím. To je funkce přiřazená k osobě „já“. – konativní: je přiřazena k osobě „ty“. Míří k příjemci. Vyjadřuje se zejména rozkazovacím způsobem nebo pátým pádem, tedy oslovením, jde tedy o přímou výzvu mířenou k tomu, na koho se obracíte: například: „Vojáci, jsem s vámi spokojen!“ (A už teď si můžete všimnout, že skoro žádná věta se neomezuje jen na jednu funkci, nýbrž jich spojuje víc. Takže když se Napoleon po bitvě u Slavkova takto obracel ke svým vojskům, propojil expresivní funkci – „jsem spokojen“ – s funkcí konativní – „vojáci/s vámi“). – fatická je ta nejzábavnější, protože míří k samotné komunikaci. Když do telefonu říkáte „haló“, nesdělujete tím nic jiného než „poslouchám vás“, tedy „právě teď komunikuji“. Když hodiny a hodiny klábosíte s kamarády v hospodě, když se bavíte o počasí nebo o včerejším fotbale, vlastně vás nezajímá informace sama o sobě, ale mluvíte kvůli mluvení, nemáte jiný cíl než udržovat konverzaci. Jako taková je zdrojem většiny našich promluv. – metajazyková: ta má za cíl ověřit, zda si mluvčí a příjemce rozumějí, to jest zda opravdu používají stejný kód. „Rozumíš?“, „Víš, jako to myslím?“, „Znáš to?“, „Já ti to vysvětlím…“ nebo na straně příjemce „Jak to myslíš?“ „Co to znamená?“ a tak dále. Všechno to, co se týká definice slova, výslovný komentář vývoje promluvy, vše, co se vztahuje k procesu osvojování jazyka, všechny zmínky o jazyce, všechno metalingvistické odkazuje k metajazykové funkci. I slovník má jen a pouze metajazykovou funkci. – poetická – to je ta poslední. Ta jazyk chápe v jeho estetickém rozměru. Patří sem hra se zvukem slov, aliterace, asonance, opakování, rytmické efekty, ozvěna a tak dále. Setkáváme se s ní ( 102 )
Sedma funkce sazba.indd 102
7.6.2017 20:46:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233301