Kdyţ ráno odcházel, ukázal mi z okna hotelu malý domek, který stál kousek od ruin mého strašidelného statku. „Bydlí tam moje prababička i praděda. Pamatují si toho hodně a kdysi dávno na statku dokonce slouţili. Zkus tam zazvonit, měli by být doma. A řekni, ţe je moc pozdravuju a brzy je navštívím.“ Usmál se a potom rychle zmizel z pokoje, aby ho nikdo z ostatního personálu neviděl. Dnes dopoledne jsem tedy zazvonila u branky domu a ani jsem nemusela dlouho čekat. Přišel mi otevřít čiperný stařík o holi a ptal se, co si přeji. Vyřídila jsem pozdrav od pravnuka a z kabelky vyndala pytlík s kávou a malou bonboniéru. Zpráva o pravnukovi ho potěšila a hned mě vedl do domu, aby mi představil manţelku. Najednou jsem seděla v útulné kuchyni a přede mnou stál talíř s čerstvým koláčem. Ta vřelá pohostinnost mě natolik překvapila, ţe jsem se sama sebe musela ptát, jestli bych já snad někdy byla schopna pohostit cizího člověka jen proto, ţe mi ho posílá někdo blízký. Moţná ano, ale to nemohu posoudit. Nikdo mně blízký bohuţel neexistuje. Moc rádi se mnou na statek zavzpomínali a starý pán se nabídnul, ţe si spolu vyjdeme na procházku k rybníku a kolem statku, který jsme měli na dohled. „Jistěţe se běţte projít, aţ se vrátíte, budu mít nachystanou čerstvou kávičku.“ Usmála se na nás prababička. A tak jsme se vypravili k rybníku, kde jsme měli zavzpomínat na předválečné majitele statku. Ovšem neţ na majitele došla řeč, vzpomínal můj hostitel na své mládí, kdy se vyučil v dílně svého otce a jak na zábavách proháněl kaţdou sukni. V duchu jsem si říkala, ţe tuto vlastnost nejspíš podědil i jeho pravnuk a ani jsem se nevšimla, ţe uţ jsme obešli celý rybník u statku a zbýval před námi jen malý kousek cesty, který by nás vyvedl zase zpět na příjezdovou cestu. „Pojďte, vrátíme se.“ Vybídl mě starý pán a pomalu se otáčel zpět. „Tudy to budeme mít kratší.“ Usmála jsem se na něj a nabídla mu rámě, abych mu pomohla přejít ten kus rozbahněné cesty, kudy nejspíš uţ léta nikdo nechodil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233238
Ale stařík nesouhlasně zakroutil hlavou a trval na svém, ţe je cesta příliš neschůdná. Stála jsem kousek od něj a přikývla, ţe se tedy vrátíme, kudy jsme původně přišli. Otočila jsem se, ţe se naposledy pokochám pohledem na rybník, kdyţ v tom mě přepadl náhlý pocit lítosti. Nevěděla jsem nad čím, ale z očí mi vytryskly slzy. Lítost rychle vystřídala beznaděj a taky silný strach, který mě přímo ochromil a já měla pocit, ţe mi nohy vrostly do země. Úzkost mi sevřela hrdlo a já se najednou začala dusit, jako kdybych bojovala o ţivot, o kaţdé nadechnutí. Můj průvodce si toho všiml a zalekl se. Rychle mi popošel vstříc, uchopil za paţi a vedl cestou zpět, kudy jsme přišli. „Sakra, měl jsem to tušit!“ Zalamentoval nad tou zvláštní příhodou a odvedl mě aţ k prvnímu stromu, které lemovaly cestu kolem rybníka. Teprve tam jsem se znovu zhluboka nadechla a opřela se o silný kmen stromu. „Omlouvám se, měl jsem to tušit a nevodit vás aţ tak blízko.“ Nebyla jsem schopna jediného slova a třásla se zimou, jako kdybych právě vylezla ze studené vody. Teprve po pár minutách jsem se trochu sebrala a konečně jsme mohli vykročit zpět k domku, kde na nás čekala káva a moučník. Musel na mě být hrozný pohled, protoţe hned jak jsme vstoupili do kuchyně, paní hostitelka spráskla ruce nad hlavou a svému muţi vyhubovala. „Netušil jsem, ţe to tak bude cítit kaţdý! Myslel jsem, ţe to tak působí jen na nás, protoţe jsme na statku proţili hezké chvíle.“ Bránil se její muţ a mě bylo jasné, ţe se přede mnou odkrývá jedno velké tajemství. Stará paní k nám přisedla a sama od sebe začala vyprávět něco, co moţná znali jen pamětníci a o čem by mi jistě nevyprávěla, nebýt té zvláštní události. Rozpadající se statek popisovala ve svých vzpomínkách jako vzkvétající hospodářství, kde našlo sluţbu mnoho děveček i čeledínů a kde ţivot šlapal na plné obrátky. Dobytek se pásl na rozlehlých pastvinách, které ke statku patřily a statek široko daleko zaměstnával mnoho rodin jak německých, tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233238
českých. Zde se také potkala se svým muţem, se kterým proţila krásný ţivot. A zde v tomto malém domku vychovali společně tři syny. Ovšem poválečná léta přinesla jejich německým sousedům mnoho útrap, které nejednou vyústily v lidskou tragédii, a nedozírnými následky. Do hotelu jsem se vrátila aţ pozdě večer. V hlavě mi stále znělo vyprávění o osudech Němců, kteří měli být vysídleni a kteří za těchto dramatických okolností raději vzali osud do svých rukou. Nemohla jsem dospat a hned brzy ráno jsem se opět vypravila do statku, kde jsem mohutně zabušila na vrata. Na statku uţ panoval čilý ruch a otevřít mi opět přišel pan farmář stejně, jako před pár dny. Vstoupila jsem dovnitř. Okamţitě se k nám na dvoře přidala obě děvčata, která dychtivě očekávala zprávy, které jim přináším. Kdyţ jsem jim v rychlosti vylíčila všechny události, které se zde po válce odehrávaly, odběhlo jedno z děvčat do stájí a utíralo si slzy. „Nevím, jestli má cenu budovat biofarmu právě tady,“ pokrčila jsem rameny nad dotazem farmáře, jestli má význam statek od města kupovat. „To rozhodnutí je na vás, ale s těmito obtíţemi budete nejspíš bojovat navěky!“ Touto větou jsme se rozloučili a já se ještě ten den vydala zpět do Prahy. Jela jsem do malé praţské garsonky a rovnou začala psát článek, abych ho stihla v pondělí předat ke schválení. Uţ si přesně nepamatuji, co všechno v něm stálo, ale jedna část článku se mi navěky vryla do paměti. Bylo nad slunce jasné, že psát článek o starém stavení, kde podle jejich obyvatel straší, nebude zvláště pro mě nijak jednoduché. Zprvu jsem neměla žádné vodítko ani nic, co by mě ke psaní inspirovalo. Avšak díky milé náhodě a štěstí osudu jsem měla možnost setkat se s pamětníky, kteří mi s nadšením vyprávěli, jak na tomto dvoře prožili své mládí a taky osudovou lásku, která je spojila dohromady. Jejich zaměstnavateli byla rodina Sudetských Němců, kteří na statku hospodařili celá staletí a svůj odkaz předávali z generace na generaci. Jejich život byl jednoduchý a prostý, jako život mnoha venkovanů té doby, spjatý s krajem, přírodou a v neposlední řadě i s tvrdou prací. Prakticky se nic nezměnilo ani s příchodem 2. světové války. Dobytek se dál pásl na přilehlých pastvinách
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233238