Kdyţ ráno odcházel, ukázal mi z okna hotelu malý domek, který stál kousek od ruin mého strašidelného statku. „Bydlí tam moje prababička i praděda. Pamatují si toho hodně a kdysi dávno na statku dokonce slouţili. Zkus tam zazvonit, měli by být doma. A řekni, ţe je moc pozdravuju a brzy je navštívím.“ Usmál se a potom rychle zmizel z pokoje, aby ho nikdo z ostatního personálu neviděl. Dnes dopoledne jsem tedy zazvonila u branky domu a ani jsem nemusela dlouho čekat. Přišel mi otevřít čiperný stařík o holi a ptal se, co si přeji. Vyřídila jsem pozdrav od pravnuka a z kabelky vyndala pytlík s kávou a malou bonboniéru. Zpráva o pravnukovi ho potěšila a hned mě vedl do domu, aby mi představil manţelku. Najednou jsem seděla v útulné kuchyni a přede mnou stál talíř s čerstvým koláčem. Ta vřelá pohostinnost mě natolik překvapila, ţe jsem se sama sebe musela ptát, jestli bych já snad někdy byla schopna pohostit cizího člověka jen proto, ţe mi ho posílá někdo blízký. Moţná ano, ale to nemohu posoudit. Nikdo mně blízký bohuţel neexistuje. Moc rádi se mnou na statek zavzpomínali a starý pán se nabídnul, ţe si spolu vyjdeme na procházku k rybníku a kolem statku, který jsme měli na dohled. „Jistěţe se běţte projít, aţ se vrátíte, budu mít nachystanou čerstvou kávičku.“ Usmála se na nás prababička. A tak jsme se vypravili k rybníku, kde jsme měli zavzpomínat na předválečné majitele statku. Ovšem neţ na majitele došla řeč, vzpomínal můj hostitel na své mládí, kdy se vyučil v dílně svého otce a jak na zábavách proháněl kaţdou sukni. V duchu jsem si říkala, ţe tuto vlastnost nejspíš podědil i jeho pravnuk a ani jsem se nevšimla, ţe uţ jsme obešli celý rybník u statku a zbýval před námi jen malý kousek cesty, který by nás vyvedl zase zpět na příjezdovou cestu. „Pojďte, vrátíme se.“ Vybídl mě starý pán a pomalu se otáčel zpět. „Tudy to budeme mít kratší.“ Usmála jsem se na něj a nabídla mu rámě, abych mu pomohla přejít ten kus rozbahněné cesty, kudy nejspíš uţ léta nikdo nechodil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233238