zamlžila. Vagon byl jako ochranný zámotek a Joeovi se z něj vůbec nechtělo pryč. Ale malá část jeho nitra pryč chtěla. Byla to ta část, která si – zatímco se díval z okna, potahoval z cigarety, nechával světla v tmavém světě venku splývat dohromady a vlak se hnal dál – kladla otázky. Tahle jeho část způsobovala, že byl neklidný a podrážděný. Byla to ta část, která naznačovala, že se v podzemí ztratil. Že nastoupil na špatnou linku a zmeškal spoj, ale než by si to přiznal, raději pokračoval v cestě vlakem někam jinam. Ne. Taková jsou fakta. Všechno ostatní – park Monceau s umělou krajinou, muži v černém, to, jak se ho Papadopoulos zeptal: Vy jste jeden z nich? Taky uprchlík? –, nic z toho nejspíš nemělo žádný zvláštní význam nad rámec aktuálního případu. Cítil, že je důležité si to pro sebe opakovat, aby nezaměňoval realitu a fikci. Když tohle téma zdánlivě vyřešil, objednal si čaj, na základě čehož získal podezření, že mu není tak docela dobře, protože čaj pil jedině tehdy, kdy mu bylo zle, a zapálil si další cigaretu. Až potom si uvědomil, že ta předchozí ještě stále dohořívá v popelníku. Pozoroval bílého kulatého mužíka s bachratým nosem, zplihlým kloboukem a umazaným modrým batohem, který vešel do vagonu spojovacími dveřmi, následován neuvěřitelně krásnou čínskou dívkou, jež byla přinejmenším o patnáct let mladší než on, kolem krku jí visel japonský fotoaparát s velkým objektivem, dlouhé vlasy měla rozpuštěné. Našli prázdný stůl, posadili se a potichu si povídali, přes stůl se dotýkali prsty, muž občas dotek přerušil, aby mohl gestikulovat, a dívka se na něj usmívala se zjevnou náklonností. Na těch dvou bylo něco velmi skutečného a pevného, a Joe uvažoval, co na tom chlapíkovi 110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233188