Seděl jsem tam a čekal, až bolest ustoupí. Jenže ona neustoupila. Spolkl jsem tedy svou pýchu a dohrabal se ke Spálenému muži. Chvíli na mě zíral a pak se začal smát. „No to mě poser,“ vyprskl pohrdavě. „Pokusil ses vojet medvěda nebo co?“ „Nebo co,“ řekl jsem. „Bůh ví co. Prokaž mi laskavost, prosím.“ „To asi není práce naší bloncky, že?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. Nějak jsem si nedokázal představit, že by Trixie chtěla sex. Jakkoli sexy vypadala. Prostě jsem si to nedokázal představit. „Ne,“ odpověděl jsem. „Jen holka bez aury.“ Spálený muž se na mě zamračil. „To nikdy není dobrý znamení,“ řekl. „Něco skrývá, a navíc má dost rozumu na to, aby to neukazovala. Pojď sem, ty blbe.“ Zašklebil jsem se a klekl si před něj. Cítil jsem, jak se mi rána na noze znovu otevřela. Sklonil jsem hlavu. Spálený muž se za chřestění řetězů natáhl a položil mi na čelo svou malou zčernalou ručku. Vypadalo to jako nějaká šílená parodie na kněze udělujícího požehnání. „Ty vole, kolik toho vypils?“ stěžoval si. „I tvoje aura je z devadesáti procent ožralá!“ „Prostě mě sprav,“ řekl jsem. „Prosím, kámo.“ „Prej kámo… Jakmile on píchá a já ne, tak to jsem kámoš,“ mumlal si. Chvěl jsem se, zatímco on dělal svou práci. Cítil jsem, jak se dlouhé mokvající rány na mém stehně, mé tváři a hrudi pomalu zacelují a uzdravují. Spálený muž nebyl jen mašina na přivolávání démonů. „Díky,“ řekl jsem, když skončil.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233133