roky, Erna jí náhle zmizela ze života, nedlouho poté i Jiří, a Elišce dlouho trvalo, než se dala natolik dohromady, aby tu citovou ztrátu ve vnímání malého človíčka zalepila svou vlastní přítomností a láskou. Nebylo to jednoduché, musela Janu neustále odkládat k příbuzným a kamarádkám, aby vůbec dostudovala. Teprve když nastoupila do práce a Janička do školky, vše se zjednodušilo a vyřešilo, Eliščina mysl se vyjasnila, srdce zahojilo, zajizvilo, životní tempo se zpomalilo a život dostal zase řád a smysl. I rozchod s Jiřím už ji přestal trápit a v té době, kdy počínala novou životní etapu — jen Jana a práce, kterou milovala —, ji postihla úporná ledvinová kolika. Po celém dni utrpení a nesnesitelné bolesti vyšel maličký nevzhledný kamínek ven. V tom konkrementu snad bylo zosobněno všechno zlé a špatné, čeho bylo nutno se zbavit, protože Eliška se najednou cítila jako znovuzrozená. Na vyšší úrovni a o něco zkušenější. Jako šamanka, která musí projít vlastní smrtí, aby k ní přišla síla. Začala si brát Janu do postele, celou noc ji držela v náruči, hlídala její spící dech a šeptala jí do ucha, jak moc ji miluje. Jana si však náhlou ztrátu babičky, která se o ni od narození starala, a následující popletené roky bez hranic a bez pravidel přebrala po svém. Fyzické rysy a vášeň k vaření bylo to jediné, co měla s Eliškou společného, a co se týče kulinářského umění, měla ještě něco navíc: zvláštní ponoukání obklopit sebe samu i všechny ostatní potravinovým nadbytkem, opulentními pokrmy, plnými mísami i sklenicemi. Ledničku měla vždy zásobenou do posledního místečka, což Elišku uvádělo v úžas. Jako kdyby očekávala hladomor, říkávala kolegyním v kabinetu, když jim popisovala vybavenou a potravinami nabitou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232943
obrovskou kuchyň na Václavském náměstí, ve které dráždily chuťové buňky k neúnosnosti i věrné repliky zátiší starých mistrů vlámské barokní malby: všechny ty historické číše, cínové džbány a talíře s rybami, pečínkou, chlebem, rozkrojenými citrony, košíky a mísy s ovocem — několik kuliček z baňatých hroznů se kutálí po vyšívaném ubruse a pak ta dvě mrtvá holoubátka připravená k oškubání… U dušeného hovězího na červeném víně a šalotce se Jiří konečně uvolnil. Zapomněl na matku i na problémy, které s její plíživou nemocí přibývaly a ze kterých ho kupodivu nevysvobodila ani její smrt. Cítil ji kolem sebe víc, než když ještě žila, jako kdyby se rozdvojila. Maso se rozplývalo na jazyku, lehce navinulá šťáva se báječně doplňovala s bramborovou kaší a taková harmonie chutí dokázala v případě Jiřího pojímání života přebít všechen smutek světa. „Eli, už dlouho jsem nejedl něco tak famózního,“ chystal se položit nůž a vidličku vedle sebe na talíř jako ženicha a nevěstu do lože. „Tenhle recept mám od tvé matky, to ona mě naučila balancovat mezi nasládlostí a karamelizací masové omáčky.“ Jiří položil nůž a vidličku nakonec do opozice proti sobě, pomalu, kov ani necinkl o bílý porcelán s dekorativním zlacením, popadl broušenou sklenici s vínem a opřel se o opěradlo s pohledem tázavě upřeným na Elišku. Opět se jí to povedlo — rozladila ho. Rentgenoval očima, jak si na vidličku napichuje kousek masa, jak ho obaluje v bramborové kaši a nese do úst. Podívala se na něho, zornice se propadly do zornic, čtyři kulaté magnetky, dvě a dvě zapadající přesně do sebe. Vidličku oddálila stranou, aby mu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232943
dala najevo, že to myslela vážně, sakra vážně, že se bude mluvit o jeho matce. Janu přepadl divný pocit. O babičce Erně se doma nikdy nemluvilo a ona sama si na ni nepamatuje. „Řekni mi něco o mé babičce Erně, tati,“ požádala ho, a když nereagoval a místo slova se opět chytil sklenice s vínem, krásné, broušené, v níž se víno třpytí letním sluncem i v třeskuté zimě, která jinovatí na oknech, zkusila to znovu. „Vážně byla tak dobrá kuchařka?“ „Nikdy v životě mi neuvařila nic tak dobrého jako tvoje máma dneska, aspoň si nevzpomínám. Vlastně ani nevím, jestli jsem ji někdy viděl jíst,“ zamyslel se. Většinou mu přistrčila obyčejný talíř s obyčejným jídlem a sama se živila prázdnem kolem sebe a nikotinem, až se jím dusila. Vyjídala však drobečky z talířů, i z cizích — rozčilovalo ho to a styděl se za ni. Nesvěřila mu nic z rodinné historie, držela ho daleko ode všeho, co se stalo a čemu nikdy nemohla uvěřit, že se stalo, i když byla očitým svědkem, Židovkou přeživší holocaust. Držela ho daleko i od toho, co bylo ještě před válkou. Když se ptal, brblala, je to passé, už je to za námi, dívej se dopředu, do budoucnosti, ty můžeš, ty můžeš, hochu, važ si toho a už se neptej. Odbývala ho úsečnými větami, pak už se neptal, o to víc ho zajímala historie jako taková, toužil se stát archeologem a šel si za svým snem. V odkrývání toho, co je skryté, zapomenuté, si kompenzoval bezmoc a zranitelnost, která se ho zmocňovala, když si uvědomil, že o svém otci neví vůbec nic, stejně jako o matčině rodině. Kromě domu na Václavském náměstí po nich nezůstalo nic, ani fotky, ani památeční předměty, ani příběhy tradované po generace, nic, jen popel, který 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232943