98 středověké hrady a pevnosti. Gianmarco byl sice šprt a nepříliš pohledný, zato řídil jako blázen. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce a vzadu se tísnili dva další kluci s dvěma holkami. Zatímco jsme doslova letěli po horských silnicích, vyšlo najevo, že jsou to dva páry. Tahle „skupinka kamarádů“ nebyla žádná parta, která se občas slezla, ale vyklubaly se z ní přesně tři páry, z nichž dva se na zadních sedadlech ocucávaly ještě předtím, než jsme dorazili do města L’Aquila. Tohle bude dlouhý víkend. Roccaraso bylo během druhé světové války rozbombardované k nepoznání („to Američani!“ vykřikl jeden z Gianmarkových přátel a já jsem byla radši zticha), takže středověkého na něm není nic. Domy jsou z šedesátých let, hnědé a hranaté, s dřevěnými balkony v alpském stylu. Zaparkovali jsme na hlavní ulici a vyhrnuli se ven. Hned jsem si všimla ticha, klidu a horské nádhery. „Jen počkej,“ řekl Gianmarco. „Počkej, až sem dorazí zbytek Neapole.“ Vysvětlil mi, že první chladné víkendy roku, silvestr a karnevalový týden v únoru jsou období, kdy se tam sjíždějí snad úplně všichni. Město se tak stává místem Neapolitánů in trasferta (což je výraz ze sportu pro družstvo, které hraje na hřišti mimo své město, ale používá se i pro skupinu, která jede někam hromadně). Takže žádná poklidná, pokojná horská atmosféra – spíš něco jako školní výlet osmáků. Neapol in trasferta je čirý chaos, hluk a smích. Samé tlačení a strkání. Ženy v kožešinových kabátech až na zem (ty nosí výhradně v Roccarasu, protože v Neapoli je příliš teplo) dělají tzv. „kolečka“ po hlavní ulici, aby byly vidět. Netušila jsem, že Neapolitáni lyžují. A vzhledem k tomu, jak řídí, jsem začínala pochybovat, jestli mám jít na sjezdovku s nimi. Mé obavy byly oprávněné. Po snídani, ke které jsme si v bytečku, co připomínal perníkovou chaloupku, dali croissanty a cappuccina, se Gianmarco a jeho snědí,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232848
99 černovlasí kamarádi převlékli do high-tech lyžařského oblečení značky Spyder. Holky si nasadily čelenky sladěné s přezkami na lyžácích. Všichni vypadali jako profesionální sjezdaři, kteří právě vystoupili ze stránek časopisů o lyžování. Já nejsem nijak velká lyžařka. Po mámě. ♥ Předtím než se rodiče vzali, Bonnie Salangová nechala Eda Wilsona, aby si myslel, že miluje venkovní sporty. Sport byl pro mého otce hodně důležitý a mojí matce narovinu řekl, že by se nemohl oženit s ženou, kterou nebaví tenis, lyžování a plavání tak jako jeho. „Jo, lyže,“ odvětila a zamrkala na něj dlouhými řasami. „Na ty můžeme jet hned potom, co se vezmeme.“ Na svůj první a poslední „posvatební“ lyžařský výlet si zajeli do Aspenu v Coloradu. Otce nenapadlo, že by si měl nejdřív ověřit, jestli jeho manželka dokáže sjet kopec sama, a vzal ji rovnou na vrchol nejprudší sjezdovky. Když seskočil ze sedačkové lanovky a smykem zastavil, zjistil, že Bonnie se totéž nepovedlo. Při sjezdu z hory (v huňaté čepici ve tvaru hlavy sibiřského vlka, která byla zdrojem mého utrpení po celou mou lyžařskou kariéru) sledoval svou ženu, jak se veze na lanovce zpět dolů. „Bonnie! Co to probůh vyvádíš?“ křičel na ni. „Eejeejde, tys mi neřekl, ať vystoupím!“ Pak se na vrchol vrátila a tentokrát horu pokořila po svých. Otec ji vzal znovu na černou sjezdovku, a když máma viděla, jak je prudká, v klidu sundala lyže a poslala je z hory dolů. Nato se posadila na svůj nepromokavý zadek a sjela po něm až k úpatí. „Neměl by té ženě někdo pomoct?“ zeptal se mého otce jakýsi džentlmen. „Já myslím, že si poradí.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232848
100 Máma pak už nikdy nelyžovala, ale moje sestra a já jsme s tátou do Aspenu jezdily každý rok. Anna se po svahu řítila jako olympijská sjezdařka, zatímco mně levandulová kombinéza příliš stahovala stehna a pod lyžařskými brýlemi se mi nepříjemně zamlžovaly ty dioptrické. Navíc jsem neviděla jediný důvod k tomu, abych přestala plužit, takže otec se sestrou mi říkali Plužačka. ♥ Navzdory tomu, že měli profesionální výbavu, Gianmarco a jeho kamarádi taky sjížděli jen pluhem. Nebezpečnou rychlostí plužili ze sjezdovky přímo dolů a přitom se navzájem fotili. Bylo to příšerné. Lidi se na mě řítili ze všech stran. Oblouky tam nedělal snad vůbec nikdo – všichni, od malých dětí po elegantní signore celé v bílém, jeli rovně jako pomatení. A jelikož rychlost jim nebránila ani v hlasitých rozhovorech, dohadovali se přes celou šířku sjezdovky o tom, v jakém rifugio či v jaké restauraci dělají nejlepší grilované maso nebo mají nejlepší sýr scamorza. Sejdeme se ve dvě v Aremogna! Ne, v restauraci Pizzalto mají lepší bruschette! Jako by tohle nebylo už dost stresující, „fronty“ na sedačkovou lanovku se podobaly obrovským hordám do sebe strkajících lidí, kteří na lyžích sotva udrželi rovnováhu. „Můžete mi laskavě přestat najíždět na lyže?“ „Jenže ona do mě strká!“ „Protože mě předběhla! Stál jsem za tou paní v bílé čepici.“ „To není pravda! Já jsem tady byla první.“ Katherine, budeš se muset protlačit hůlkami, vybídl mě Gianmarco jemně, když si všiml, že stojím už deset minut na stejném místě. Jenže já jsem prostě nedokázala najet někomu cizímu na lyže, předbíhat a zároveň riskovat kolosální pád. „V pohodě, setkáme se v rifugio,“ řekla jsem mu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232848