98 středověké hrady a pevnosti. Gianmarco byl sice šprt a nepříliš pohledný, zato řídil jako blázen. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce a vzadu se tísnili dva další kluci s dvěma holkami. Zatímco jsme doslova letěli po horských silnicích, vyšlo najevo, že jsou to dva páry. Tahle „skupinka kamarádů“ nebyla žádná parta, která se občas slezla, ale vyklubaly se z ní přesně tři páry, z nichž dva se na zadních sedadlech ocucávaly ještě předtím, než jsme dorazili do města L’Aquila. Tohle bude dlouhý víkend. Roccaraso bylo během druhé světové války rozbombardované k nepoznání („to Američani!“ vykřikl jeden z Gianmarkových přátel a já jsem byla radši zticha), takže středověkého na něm není nic. Domy jsou z šedesátých let, hnědé a hranaté, s dřevěnými balkony v alpském stylu. Zaparkovali jsme na hlavní ulici a vyhrnuli se ven. Hned jsem si všimla ticha, klidu a horské nádhery. „Jen počkej,“ řekl Gianmarco. „Počkej, až sem dorazí zbytek Neapole.“ Vysvětlil mi, že první chladné víkendy roku, silvestr a karnevalový týden v únoru jsou období, kdy se tam sjíždějí snad úplně všichni. Město se tak stává místem Neapolitánů in trasferta (což je výraz ze sportu pro družstvo, které hraje na hřišti mimo své město, ale používá se i pro skupinu, která jede někam hromadně). Takže žádná poklidná, pokojná horská atmosféra – spíš něco jako školní výlet osmáků. Neapol in trasferta je čirý chaos, hluk a smích. Samé tlačení a strkání. Ženy v kožešinových kabátech až na zem (ty nosí výhradně v Roccarasu, protože v Neapoli je příliš teplo) dělají tzv. „kolečka“ po hlavní ulici, aby byly vidět. Netušila jsem, že Neapolitáni lyžují. A vzhledem k tomu, jak řídí, jsem začínala pochybovat, jestli mám jít na sjezdovku s nimi. Mé obavy byly oprávněné. Po snídani, ke které jsme si v bytečku, co připomínal perníkovou chaloupku, dali croissanty a cappuccina, se Gianmarco a jeho snědí,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232848