98
-li, že se prosby opírají o pravdu“. Těmito slovy se totiž označuje čas, v němž se delegát informuje o pravdivosti předložených údajů. Konečně ke třetí otázce Hübner v návaznosti na předchozí rozklad uvádí, že o této věci získal informace prostřednictvím svědectví mužů hodných víry a, jak věří, prostých všech námitek, kteří je stvrdili na svou kněžskou i šlechtickou čest, a proto má za to, že není třeba užít přísežných svědků, když je věc dostatečně prokázána. Odvolává se přitom na tridentský sněm, který na svém 22. zasedání v hl. 5 výslovně učí, že případy dispensací mají být rozhodovány ordináři „pouze stručně a mimosoudně“ (summarie tantum, et extrajudicialiter), to jest bez postupu a formy soudního řízení, a mají být vyšetřeny bez přísežných svědků. Že pak toto šetření má být provedeno ordinářem jakožto apoštolským delegátem, rozumí se při obsazeném stolci, když se dispensace děje ve vlastní diecézi žadatelů; má-li však být tato dispens vypravena skrze jiného preláta mimo diecézi žadatelů, kdo by měl být považován za apoštolského delegáta, ne-li ten, jemuž byla dispensace delegována? A z toho také jasně vyplývá, že vypravení dispense proti nařízení tridentského koncilu, o níž je řeč, by bylo neplatné. Proto je na základě analýzy jistých osvědčených autorů přesvědčen, že není zavázán k ničemu jinému, než k přezkoumání pravdivosti toho, co je obsaženo v přiložených listinách. „Neboť v onom breve není připojen žádný důvod k dispensaci s výjimkou oné obecné klausule: ,Z jistých rozumných důvodů, které pohnuly jejich ducha.‘ V takovém případě vykonavatel dispense ani nemá pátrat po důvodech dispensace, ani se nemá ptát žadatelů, jaký měli oni, ani je nutit k dokazování, nýbrž může a má na místě vykonat dispens.“ A s odvoláním na renomované kanonisty poněkud pichlavě upozorňuje, že pokládání dalších „nadstandardních“ otázek nemá zřejmě za konečný cíl nic jiného, než uložit žadatelům také vyšší, „nadstandardní“ taxu. Hübner se přitom opírá o spisy takových celebrit, jako byl odborník na papežské dispense Pyrrhus Corradus238 a jeho spis Praxis dispensationum Apostolicarum pro utroque foro, nebo na otázky manželství, jako byl Thomas Sanchez239 a jeho hlavní dílo De sancto Matrimonii sacramento, 238 Pyrrhus Corradi(-us) „a Nova terra“ (Friesland, dnes Nizozemsko), žil 1602–1666, doktor obojího práva, apoštolský protonotář a neapolský kanovník, generální ministr Svaté Inkvizice. Jeho další díla: Praxis beneficiariae... libri quinque, Opera canonica. 239 Thomas Sanchez SJ, * 1550 v Cordobě, † 1610 v Granadě. Morální teolog, jemuž bylo vyčítáno, že ve svém pojednání o manželství hájí zásadu, že „účel světí prostředky“. Další jeho spisy: Explicatio mandatorum decalogi (Madrid 1613), Opuscula sive Consilia Moralia (2 sv., Lyon 1634/5); viz LThK IX, s. 161n.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232779