11 Tenhle pokoj mi připomíná mou buňku – když pominu, že postel je pevně připevněna k podlaze a nedá se uklidit. Místnost je zahalena do jemně namodralého odstínu lampy na nočním stolku. Neklidně si poposednu, neodvažuju se Rolanda spustit z očí. Je to už třicet minut a stále se neprobral. Začínám být dost nervózní. Dokola si přehrávám v hlavě, co se vlastně stalo – vteřinu za vteřinou. Jak se Kyle neovládl a ve vzteku zaútočil, jak jeho energetické pole narazilo na energii jiného a střet dvou sil vytvořil tlakovou vlnu, která Rolanda srazila k zemi – protože mě chránil. Ocitli jsme se přesně na rozhraní mezi dvěma silami. Na hranici mezi plameny vzteku a gejzíry hasící vody. Roland zamrká víčky a bolestně zasténá, jak se pohne. V ten moment jsem u něho a snažím se zjistit, jestli přeci jen nemá nějaká zranění, která se mi zatím nepodařilo objevit. „Solaro,“ řekne, když se zorientuje. Pokusí se posadit, ale zabráním mu v tom. „Ty budeš ležet, Rolande.“ Rezignovaně si povzdechne. Nadzdvihnu obočí. „A já na to dohlédnu.“ „Tomu bych i věřil,“ poznamená. „Jak se cítíš?“ zajímám se a Roland se zamračí. „Už bylo i hůř. Důležitější je, jak se cítíš ty.“ „Dobře. Vcelku,“ podotknu suše, „díky za optání. Proto tu teď samozřejmě ležíš.“ „Takže to k něčemu přeci jen bylo. Jsem rád, že jsi v pořádku.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232766