Hon za Rudou hvězdou
„Ta krev není moje, teda aspoň většinou,“ odpověděl Koharov a opatrně se postavil. „Tenhle to má taky za sebou,“ ukázal na svého soupeře. Všechno se seběhlo tak rychle. „Byli dva,“ zkonstatoval. „Tři,“ opravil ho hlas z chodby. Vlastně ano, připomněl si. Seržant stál s nožem v ruce, čepel měla ve světle lampy charakteristickou červenou barvu. Koharov přikývl. Kdyby nebyli tak opatrní, měl to za sebou. Ti chlapi byli zkušení zabijáci a nechtěli po sobě nechat žádné svědky. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Maruda, který si držel rameno. „Stačil mě praštit. Naštěstí jsem měl dýku v ruce. To už neustál.“ Okamžik všichni tři naslouchali zvukům noci, zda rvačka někoho neprobudila. Pokud ano, nechal si to pro sebe. „Tak, teď se musíme zbavit těl,“ prohlásil Seržant. „Budeme je zakopávat až do svítání,“ odtušil znechuceně Marud. „Naložíme je někomu na vůz,“ navrhl Koharov. „Pod náklad, všimnou si jich, až začnou pořádně smrdět.“ Jeho společníci se vesele zašklebili. První Baklyho rozkaz splnili. Ve chvíli, kdy vynášeli třetí tělo, najednou práskly dveře, někdo proběhl okolo hostince přes ulici a ztratil se v temnotě mezi domy. Jen o zlomek sekundy později zapraštělo dřevo, stěna stáje se roztříštila a venku stál Bakly. Koharov sáhl po meči, i v siluetě toho muže se skrývala hrozba. Nechtěl by mu čelit za žádnou cenu, vlastně by to bylo zbytečné, připustil si, ale musel by se o to alespoň pokusit. Pak, aniž by se něco změnilo, nebezpečí vyzařující z velkého muže pominulo. „Co se stalo?“ ozval se známý hluboký hlas. „Léčka sklapla, zlikvidovali jsme špiony,“ odpověděl Seržant. „To je dobře,“ zhodnotil Bakly, ale Koharov z tónu poznal, že všechno je špatně.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232728