Hon za Rudou hvězdou
„Ta krev není moje, teda aspoň většinou,“ odpověděl Koharov a opatrně se postavil. „Tenhle to má taky za sebou,“ ukázal na svého soupeře. Všechno se seběhlo tak rychle. „Byli dva,“ zkonstatoval. „Tři,“ opravil ho hlas z chodby. Vlastně ano, připomněl si. Seržant stál s nožem v ruce, čepel měla ve světle lampy charakteristickou červenou barvu. Koharov přikývl. Kdyby nebyli tak opatrní, měl to za sebou. Ti chlapi byli zkušení zabijáci a nechtěli po sobě nechat žádné svědky. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Maruda, který si držel rameno. „Stačil mě praštit. Naštěstí jsem měl dýku v ruce. To už neustál.“ Okamžik všichni tři naslouchali zvukům noci, zda rvačka někoho neprobudila. Pokud ano, nechal si to pro sebe. „Tak, teď se musíme zbavit těl,“ prohlásil Seržant. „Budeme je zakopávat až do svítání,“ odtušil znechuceně Marud. „Naložíme je někomu na vůz,“ navrhl Koharov. „Pod náklad, všimnou si jich, až začnou pořádně smrdět.“ Jeho společníci se vesele zašklebili. První Baklyho rozkaz splnili. Ve chvíli, kdy vynášeli třetí tělo, najednou práskly dveře, někdo proběhl okolo hostince přes ulici a ztratil se v temnotě mezi domy. Jen o zlomek sekundy později zapraštělo dřevo, stěna stáje se roztříštila a venku stál Bakly. Koharov sáhl po meči, i v siluetě toho muže se skrývala hrozba. Nechtěl by mu čelit za žádnou cenu, vlastně by to bylo zbytečné, připustil si, ale musel by se o to alespoň pokusit. Pak, aniž by se něco změnilo, nebezpečí vyzařující z velkého muže pominulo. „Co se stalo?“ ozval se známý hluboký hlas. „Léčka sklapla, zlikvidovali jsme špiony,“ odpověděl Seržant. „To je dobře,“ zhodnotil Bakly, ale Koharov z tónu poznal, že všechno je špatně.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232728
Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet
„Někdo mi ukradl Rudou hvězdu,“ dostalo se mu vysvětlení. Co byla Rudá hvězda, netušil, ale neptal se. „Proběhl kolem nás. Má jen malý náskok,“ dal si dohromady dvě a dvě. „Musel mě sledovat celou cestu,“ přemýšlel Bakly nahlas. Ať představovala Rudá hvězda cokoliv, velkému muži na tom záleželo a Koharov začínal mít podezření, že právě kvůli tomu předmětu tady všichni jsou. „Budeme ho pronásledovat?“ zeptal se. „Až ráno, teď to nemá smysl,“ odpověděl Bakly a posadil se na dřevěné schody nejbližšího z domů, jako by tam mínil vyčkat až do rána. „Zbavíme se těch zmetků a hned jsme zpátky,“ oznámil mu Seržant a vrátil se k původní práci. Egever po prvních pár stech metrech zvládl počáteční nápor strachu a nasadil mírnější tempo. Takové byl schopen udržovat hodiny. A ještě o něco pomalejší celé dny. Právě díky tomu dokázal sledovat ženu a tlusťocha až sem. Se vzpomínkou se mu srdce na chvíli opět rozbušilo. Dnes byl nejlepší den jeho života, štěstí mu přálo jako nikdy dřív. S první loupeží, nebo spíš s pokusem o loupež, dlouho otálel, protože jeho podvědomí se něco nelíbilo – a pak zjistil, že o kabelu s vévodskou pečetí mají zájem ještě jiní lidé než on. Bylo jich víc a vypadali hodně nebezpečně. Přes to všechno dopadli špatně, celé to byla léčka. Pak, to byl rozhodující moment jeho úspěchu, těsně předtím, než se rozhodl okrást tlouštíka, vyhověl své nervozitě, svlékl si košili a celý se namazal olejem. Jen díky tomu vyklouzl ze sevření. Ten chlap snad vůbec nespal! Ve zrádném měsíčním světle přehlédl prohlubeň a málem si vymknul kotník. Stačí, už je dost daleko, přesvědčoval sám sebe a po dalším půlkilometru konečně zastavil. Vyrazí za úsvitu, určitě je dost daleko, aby se jim ztratil za dalšími zvlněnými pahorky. Pěší člověk se špatně sleduje. Zvláště někdo tak lehkonohý jako on.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232728
Hon za Rudou hvězdou
Stál s rukama v bok, vydýchával se a pozoroval přitom hvězdy, které mu byly dnes tak nakloněny. Pak mu tvář zkřivil úsměv. Podívá se, o co se tady hraje, co leží v banku, který právě získal. Vytáhl z kapsy kožené pouzdro. Neodvažoval se rozdělat oheň ani zapálit lampu ze svého zlodějského náčiní, proto kořist zkoumal jen hmatem. Byla něčím pokreslená, písmeny nebo spíš znaky, které neznal, také ji zdobilo ještě komplikovanější vyšívání. Uvnitř, pod tím vším, se skrýval kámen. Broušený kámen. Velký smaragd nebo diamant? Stál takový klenot za humbuk, který se okolo krádeže rozpoutal? Zřejmě ano. Taštička se otevřít nedala, byla pečlivě sešitá nití a také tenkým kovovým drátkem. Chvíli váhal a pak se rozhodl a sáhl po noži. Chtěl vědět, co vlastně ukradl. Jen litoval, že bude muset čekat několik hodin, než se pokochá na vlastní oči. Grigor Evan vykřikl a skulil se z postele na podlahu, muž spící přede dveřmi jeho pokoje byl okamžitě uvnitř s krátkým mečem v ruce. Nerozsvěcel, spolehl se pouze na slabou záři z lampy na chodbě o kus dál. I ta však stačila, aby bylo zřejmé, že v pokoji žádný útočník není. Čaroděj se zvedl na kolena, třesoucí se rukou si rozepínal lehkou noční košili, jako by ho tísnila a bránila mu dýchat. „Hvězda se dostala ven, probuzená,“ sípal. „Musíme vyrazit!“ Osobní strážce zapálil lampu a místo toho, aby poslechl rozkazy svého pána, pozorně ho prohlížel. „Bolí vás žaludek?“ zeptal se a prsty se přitom dotýkal stále ještě naběhlých žil na čarodějově krku. Meč si odložil na noční stolek. „Nejsem otrávený, idiote!“ chrčel Evan. „Obstarej koně, za chvíli vyrážíme! Bolí mě úplně všechno, ne jenom žaludek. Něco se děje!“ O půlhodinu později už se Grigor Evan kymácel v sedle. Podařilo se mu částečně se vypořádat se záchvatem slabosti, ale stále vypadal, že by měl být spíš v posteli v péči lékaře než na nejisté noční výpravě.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232728