AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù Byla to zoufalá akce s nesmírným počtem očekávaných obětí, ale nic jiného nezbývalo. Císař Francouzů pozoroval pohyb vybraných mužů v útočícím valu těžkého jezdectva. Z jednolité hradby lidských a koňských těl se oddělily dvě trojice jezdců. Bonaparte bezděky sevřel ruce v pěst. Z plného srdce přál těm dvěma odhodlaným, bláznivým mužům úspěch. Vedle něj stála sličná komtesa de Villefort a přála si něco mnohem prostšího: Hlavně ať to ti dva blázni přežijí! JFK se řítil vpřed společně se seržantem Flambeauem a dalšími dvěma důstojníky granátnického pluku. Na sedlech koní měli připjaté kožené brašny s ničivým obsahem a v očích se jim zrcadlila smrt. Byli to muži zvyklí na „starou dámu s kosou“, v putykách při ryčných pitkách se jí vysmívali a v noci se jí omlouvali – a časem se naučili žít v její bezprostřední blízkosti. Německý tank s číslem 033 začal pálit z těžkého kulometu na jízdu zprava, jenže původně ohlášený souvislý val útočící jízdy se kulometčíkovi doslova rozprchl před křížovým hledím zaměřovače. Soustředil se tedy na likvidaci jednotlivých jezdců a přitom stále tiskl spoušť. „Ty idiote!“ zařval na něj velitel třiatřicítky a hodil po snaživém střelci vlastní koženou přilbu. „Víš přece, že tady nám nikdo další náboje nedoveze! Střelivo nám musí vydržet aspoň na čtyři hodiny! Tak zněl rozkaz!“ Střelec souhlasně přikývl a začal střílet krátkými dávkami. Pomalu přejížděl palebné pole zaměřovačem a sestřeloval koně a jezdce jako na pouťové střelnici. Zasažených však bylo s ohledem na množství výstřelů docela málo. Desítky dalších jezdců ozbrojených šavlemi a mušketami se blížily k tanku. Střelec se usmál. Nebylo nic jednoduššího, než ty primitivy na koních rozstřílet na kusy u samého tanku. Vincent Vega cválal se svým ryzákem k tanku s číslem 115. Blížil se k němu oklikou, hlavní sled jízdních eskadron totiž útočil na hřmící stroj z protilehlých stran. Vega pohlédl na dva granátníky, jež cválali na koních těsně vedle něho.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232643
BODÁKY PROTI TANKÒM „Připravte se,“ ukázal jim na dělovou věž tanku. Velitel tanku pobaveně sledoval dění na druhé straně. Byl vysunutý z otevřeného poklopu po pás, jednou rukou se držel madla a v druhé svíral pistoli. Občas vystřelil po nějakém jezdci, jako když se na střelnici cvičí ve střelbě na pohyblivé cíle. Střelby z velice nepřesných mušket, navíc střílejících v prudké jízdě, se obávat nemusel, stejně jako dělostřelectva, jehož nejbližší baterie byly docela rozprášeny. Vincent Vega pobídl koně. Německý důstojník se náhle začal otáčet jeho směrem. Vegovi zbývalo k Tygrovi padesát metrů. Skrčil se a sklouzl z koňského hřbetu na bok zvířete. Z pohledu důstojníka to bylo splašené zvíře bez jezdce. Poručík Mayer s jistým překvapením i pobavením zjistil, že nějakých dvacet, třicet metrů od tanku se snaží o útok na pásový kolos dva jezdci a před nimi cválá osamocený ryzák. Mayer však zahlédl ruku kolem koňského krku. „Vida! Máme tu záškodníky,“ zakřičel do tanku a zamířil na koně se skrytým jezdcem. Náhle zahlédl, jak druhý jezdec mávl rukou – a v ní měl něco jako ruční bombu. Nepatrně pohnul pistolí a třikrát vystřelil. Granátník spadl z koně s prostřílenými plícemi a zasaženým ramenem. Noha mu zůstala viset v třmenu. Zvíře pádilo dál a vleklo pod sebou zmítající se tělo. Ruční granát s hořícím doutnákem vybuchl v místě, kam vypadl z rukou granátníka. Poručík Mayer pochopil, že na jeho stroj útočí někdo, kdo velice dobře ví, jak se má proti opancéřovanému tanku útočit. Namířil opět na prvního koně. Vincent Vega už seděl pevně v sedle a v rukou se mu cosi zablýsklo, jednou, podruhé… První nůž zazvonil o otevřený poklop, druhý se s krátkým mlaskavým zvukem zabodl do hrudi velitele tanku. Poručík se s údivem podíval na rukojeť dýky, která mu trčela ze srdce. Sotva stačil zahlédnout jezdce, jenž právě přeskakoval z cválajícího koně na poskakující záď jedoucího tanku, a pak se zhroutil. Nepadl dovnitř do tanku, ale trupem zůstal nakloněný ven.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232643
AGENT JFK – NENÍ KRVE BEZ OHNù „Rychle! Granáty!“ zakřičel Vega. Zbylý jezdec mu hodil připravený granát s krátkým hořícím doutnákem a zapaloval druhý. Vega hodil do tanku první nálož. Vzápětí chytil druhý granát a mrskl jej dovnitř taky. Shodil dovnitř tělo důstojníka a přibouchl poklop. Seskočil z tanku a sotva dopadl na zablácenou zem, tankem otřásla vnitřní exploze. Vincent Vega zařval, jako by právě vyhrál Wimbledon. A pak se ihned ohlédl po Johnově ‚komandu’. To mělo podstatně horší výchozí pozici. Velitelé dalších tanků zahlédli, co se stalo se stopatnáctkou, a okamžitě zalezli do bezpečí pancíře a zaklapli poklopy. Vydali povel střílet na všechno, co mohlo vypadat jako náznak záškodnického útoku. Vincent hledal Johna na koni, ale zahlédl ho s jeho dvěma muži, jak se skrývají za mrtvými těly svých zvířat. „Johne! Pásy! Musíš to dostat pod pás!“ křičel Vincent a ukazoval na znehybnělém tanku s krvavou náplní na předek pásu. Kovář mu ve vřavě bitvy a štěkajících kulometů nerozuměl, ale ihned se dovtípil. „Tak jdeme na to!“ povzbudil granátníky. „Využívejte jam po explozích a pohybujte se zásadně přískoky,“ řekl a názorně jim to ukázal. Třiatřicítka byla od nich necelých sto metrů a nejela přímo na ně, ale směřovala proti čelu páté eskadrony útočící po obchvatu zleva. Všichni tři běželi k dunícímu gigantu plivajícímu oheň a smrt, vrhali se do rozbahněných jam, zvedali se zpoza mrtvých koní, kryli se za hořícími zbytky povozů a dělových lafet, skákali do jam a stále se blížili. Dělová věž tanku se náhle začala otáčet jejich směrem. Náboje z kulometu rozrývaly okolní terén a trhaly na kusy již mrtvá těla. Johnovi bylo jasné, že je Němci zpozorovali. „Zapalte doutnáky! Hoďte je pod předek pásu!“ Byli však daleko, přes třicet metrů. Sám se vztyčil a rozběhl se. Ruční granát byla těžká železná koule naplněná střelným prachem a opatřená doutnákem. Pro hod na takovou dálku by zde museli mít olympijského vítěze ve vrhu koulí a toho s sebou jaksi nevzali.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232643