Pár dní nato mě přišla zkontrolovat pomocnice, ta ošklivá, a přitom hezká ženská, které jsem řekl, že být o padesát let mladší a svobodný, požádal bych ji o její ctěnou ruku. Nabyl jsem dojmu, že by jí to nebylo proti mysli, i když co já vím o ženských? Uklízí, vypíná prostěradla, rovná mi do špajzu krabičky s jídlem. Práce jí jde od ruky, i když trochu jinak než kdysi manželce, ta byla přeci jen o fousek pečlivější. No, to já jen tak, nic ve zlém. Dostal jsem se s ní do křížku, právě když jsem ji zahnal od oken. Svůj postoj už jsem vám nastínil a jí jsem ho nehodlal sáhodlouze vysvětlovat. Řekl jsem jen tolik, že bude pro oba jednodušší, když si těch oken nebudeme všímat a místo toho se budeme soustředit třebas na zažranou špínu na kuchyňské lince. Prý když se neumejou okna, bude v baráku málo světla. Já na to, že si klidně budu nosit světlo zvenku dovnitř v ruksaku, ale ošklivá hezká ženská to nepochopila. Možná že u nich v Litvě neznají otřepané vtipy. PS: Na půdě jsem za hromadou haraburdí narazil na okno, které uniklo i manželce. Byl na něm otisk dlaně našeho prostředního syna. Poznal jsem to podle chybějícího prsteníčku.
JAK NA OKNA
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232640