Život a smrt na vrcholech světa (Ukázka, strana 99)

řítí ledovcová bystřina vyplňující zcela její dno.

Tudy nepronikneme: musíme překonat strmý asi padesátimetrový slepencový práh v boku údolí.

Ekram, který má už v nohách šestitisícimetrový vrchol Koh-i-Meena, se považuje za puncovaného horolezce a ze všech sil pomáhá nosičům. Na některých místech jim dokonce upravuje cestu tak, že tesá do slepence stupy, až se práší a od cepínu odletují jiskry. A hlavně je vytrvale povzbuzuje. Slovům nerozumím, ale ze zabarvení hlasu je to jednoznačně patrné. Konečně jsme práh překonali a stojíme v prvém patře údolí.

Zřejmě sem vede ještě jiná, méně komplikovaná cesta. Jsou tady totiž stavbičky z volně skládaných kamenů, úkryty a ohrady, které vybudovali patrně pastýři. V jarních měsících tu pravděpodobně pasou ovce a kozy, ale teď zbytky trávy zcela vypálilo slunce.

O návštěvách vesničanů svědčí i nepatrně vyšlapaná, ale přece jen znatelná stezička. Pouštíme se po ní, protože nám aspoň na chvíli urychlí postup. Stezka balancuje opět nad bystřinou na srázech, které jsou většinou z jemné suti, nebo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232609

dokonce zemité. Na každém kroku ztrácejí nohy oporu a uvolňují laviny štěrku, které ujíždějí do hloubky pod námi. Zvlášť pro nosiče v jejich neforemných krpcích musí být cesta velmi svízelná. Upřímně je obdivuji.

Další práh doliny tvoří skála, v jednom úseku dokonce s lezeckým terénem. Výše už se po tomto břehu jít nedá. Sestupujeme proto k vodě a dlouho hledáme místo, kudy bychom mohli přejít na druhou stranu. Říčka je ledová, dravá a překvapuje nás svou hloubkou. Tluče do našich zmrzlých nohou oblázky i velkými kameny, které proud neustále unáší dolů do doliny. Jsme až po pás mokří a k tomu ještě se spustil ošklivý ledový liják. Na druhém břehu se ani nechceme zdržovat obouváním, protože několik set metrů před námi jsou převislé balvany slibující úkryt před nepohodou. Pospícháme k nim bosi. Nosičům to zřejmě nevadí, ale pro mě je to učiněné peklo.

Nebýt Ekrama, byl bych asi těžko přemluvil ostatní, aby šli dál. Jeden z nosičů je očividně na pokraji sil. Ještě máme před sebou vysoký, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232609

strmý travnatý práh a potom již stojíme na okraji pláně, která mírně stoupá a vyplňuje dno rozšířeného údolí. Je sice porostlá jen sporou vegetací, ale je to dosud největší zelená plocha, jakou jsem v této části hor viděl. Jsem na rozpacích, jak tomu říkat, protože louka to přece jen zdaleka není. Teprve později jsem zjistil, že je to pěkná vysokohorská pelyňková step, kde se mísí zelenošedé trsy pelyňku zvaného pelyněk afghánský s vousatým kavylem, který má druhové jméno himálajský. Jsme ve výši 3700 metrů. Jakoby na pozdrav slyšíme hvízdnutí sviště a vidíme, jak krásný oranžový exemplář mizí mezi balvany.

Bezprostředně nad posledním překonaným prahem na severním okraji pláně stavím stan.

Z blízkého okolí je vidět jenom konec suťového pole asi dvě stě metrů od stanu. Důležité je, že tu zpod kamenů vytéká drobný pramének, který mi poskytne vodu. Ledovcová bystřina je totiž zaříznuta na dně asi dvacetimetrové strže a těžko bych se k ní dostal. Mimoto je v její vodě tolik jemného písku, že ji nelze použít ani k vaření, ani k pití. Ostatní okolí je zakryto nízkými černými Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232609