Holka v kapele (Ukázka, strana 99)

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232523

které hodlala umístit na střechu budovy AT & T projektované Philipem Johnsonem. Byl to skvělý, ale samozřejmě neuskutečnitelný nápad.

Jednou si Isa přečetla, že Johnson pravidelně chodí na oběd do Four Seasons, zavolala mi a zeptala se, jestli bych tam s ní nešla, že bychom na Johnsona počkaly venku. Šla jsem, nenapadlo mě, co jiného bych pro ni mohla udělat. Zjevně zrovna procházela manickou fází a cítila se zranitelná a osamělá. Samozřejmě nás nepustili dovnitř a Johnson tam ten den navíc ani nebyl. Naposled jsem ji viděla na zvukové zkoušce Sonic Youth v klubu CBGB. Zničehonic se tam zjevila a začala na nás řvát – doslova řvát. Pak už jsme se nikdy nepotkaly.

Od chvíle, kdy jsem přijela do New Yorku, fungoval Dan jako můj ochránce, mluvčí a průvodce po místní umělecké a rockové scéně.

Jen díky němu jsem objevila Tier 3, „no wave“ klub na rohu Západní Broadwaye a White Street v Tribece, nebo avantgardní umělecké sdružení Franklin Furnace. Dan se kamarádil s Jeffreym Lohnem a Glennem Brancou, členy jedné z prvních no wave kapel jménem Theoretical Girls.

Vydali jediný singl You Got Me. Dan po večerech obrážel koncerty podobných kapel a nahrával je na mohutný kazeťák. Do nahrávky průběžně přihazoval vlastní komentáře a glosy.

Kromě toho mě Dan seznámil se svou nejlepší kamarádkou Darou Birnbaumovou, která se věnovala instalacím a videoartu. Dara byla chytrá, výřečná a trochu hrozivá, živý symbol nového rychlého newyorského stylu, na který jsem si zrovna zvykala. Jako holka z Kalifornie jsem si vedle ní připadala trochu jako buran. Ale učila jsem se rychle, bavilo mě to a stačilo mi k tomu sledovat Daru a pár dalších Danových kamarádů z uměleckých kruhů.

V té době přišla do New Yorku spousta absolventů CalArts a Rhode Island School of Design. Město uměním žilo naplno a mladí tvůrci s čerstvým diplomem si mezi svými vrstevníky nemuseli připadat jako úplní outsideři. Dan mně a kanadské kamarádce, sochařce Vicki Alexanderové, vždycky říkal, že bychom měly dát dohromady nějakou skupinu, tak jsem se rozhodla, že to zkusím, a založila jsem ji. Pojmenovala jsem ji Design Office. Brala jsem to jako způsob, jak pracovat bez galerie. Základní nápad zněl: uspořádat nějakou akci v soukromém 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232523

prostoru, třeba u někoho doma, tak, aby o daném člověku něco řekla.

Dan ochotně udělal pokusného králíka a nabídl mi svůj byt. Nakonec jsem uspořádala výstavu ve White Columns, což byl veřejný neziskový umělecký prostor, který v té době fungoval na západním konci Spring Street, poblíž Varicku, naproti baru Ear Inn. Později se White Columns přestěhovaly do West Village. Na výstavu jsem nanosila židle z různých domácností a uspořádala kancelář tak, že vypadala spíš jako jídelna než jako komunitní prostor. Akci jsem pojmenovala Furniture Arranged for the Home or Office (Nábytek pro dům nebo kancelář).

Po večerech jsem hodně chodila ven. Na newyorských no wave kapelách se mi mimo jiné hrozně líbilo, jak odtažitě a abstraktně jejich hudba úmyslně zněla. V jistém smyslu to bylo to nejčistší a nejsvobodnější, co jsem kdy slyšela – něco úplně jiného než punk v sedmdesátých a free jazz v šedesátých letech. Bylo v tom víc expresionismu a vlastně se to ničemu nepodobalo. Punk mi najednou s celou tou křičenou touhou zničit korporátní rock přišel až příliš chtěně ironický a zbytečně doslovný. No wave kapely naproti tomu říkaly: „My ten rock ničíme doopravdy.“ Bylo v tom tolik čiré svobody a žáru, že mě napadlo, že bych něco podobného zvládla taky.

S termínem „no wave“ přišli lidé, které už nebavil tradiční sklon médií k povrchnímu a zjednodušenému nálepkování libovolné scény nebo žánru, takže se tohle pojmenování snadno uchytilo v mnoha oblastech od filmu přes videoart až po undergroundovou muziku. Tím pádem ho ovšem také nešlo prakticky nijak definovat. V zásadě se jednalo o anti-vlnu, takže – pokud se to vezme do důsledků – no wave žádné skutečné hnutí nebylo a asi by nemělo mít ani jméno. Šlo o přímou reakci na „novou vlnu“ v hudbě, což nebylo nic jiného než posluchačsky přístupnější, melodická a taneční verze punku – Blondie, The Police, Talking Heads a tak. Tu spousta lidí odzívla jako přihlouplou komerci. Mnozí členové no wave scény byli původně výtvarní umělci, kteří se přistěhovali do New Yorku a hudbu si přibrali jenom bokem. Třeba Glenn Branca z Theoretical Girls dělal původně divadlo, kytarový teoretik a skladatel Rhys Chatham zase studoval hudbu s La Monte Youngem a Philipem Glassem. Sonic Youth si lidé s touhle scénou vždycky spojovali, ve 101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232523