Populismus v časech krize (Ukázka, strana 99)

98

Kohlovi (vznik tzv. frankfurtského Stiftung Marktwirtschaft, tedy Nadace tržní hospodářství). Manfred Brunner, liberální politik z Mnichova, pak inicioval vznik Svazu svobodných občanů (Bund der Freien Bürger, který existoval v letech 1993–2000), jednu z platforem, kolem níž se soustřeďovali pozdější zakladatelé AfD. V průběhu devadesátých let a zejména po prohraných volbách v roce 1998, které uvrhly CDU do krize, vznikly nebo se aktivizovaly společenské iniciativy a ideové platformy blízké CDU-CSU a FDP. V nich se angažovali pozdější významní členové AfD, například Hans-Olaf Henkel, v té době prezident Svazu německého průmyslu (Bundesverband der Deutschen Industrie, BDI), či profesor ekonomie Joachim Starbatty, předseda představenstva vlivné ideové platformy Společenství pro sociální tržní hospodářství (Aktionsgemeinschaft Soziale Marktwirtschaft). Vznikly také Aliance pro právní stát, Civilní koalice a Občanský konvent3 (Allianz für den Rechtsstaat, Zivile Koalition nebo Bürgerkonvent), mezi jejichž nejvýraznější představitele patřila Beatrix von Storchová, předsedkyně a mluvčí Civilní koalice a spoluzakladatelka AfD, dnes její poslankyně v Evropském parlamentu.

V průběhu vlády SPD a Zelených (1998–2005) inicioval profesor Bernd Lucke, pozdější zakladatel AfD, tzv. Hamburský apel proti zásahům politiků do hospodářství a požadoval radikální reformy fiskální politiky a sociálních podpory (Hamburger Appel 2005). Apel podepsalo 243 ekonomů (deset z nich spoluzakládalo v roce 2013 AfD) a rozšiřovala jej Iniciativa nové sociálně tržní hospodářství (Inititative Neue Soziale Marktwirtschaft, INSM), think tank podnikatelských svazů zaměřený na propagaci liberálních reforem.4 Následoval Jenský manifest z roku 2008 (spoluautorem byl Joachim Starbatty), který vyzýval k obnově sociální tržní ekonomiky návratem k zakladatelům německého ordoliberalismu (Jenaer Aufruf 2008).

Tato aktivita musela dříve nebo později vést k vnitřnímu pnutí v CDU. Angela Merkelová vystupovala vždy jako pragmatická politička, která byla značně vzdálená tržnímu fundamentalismu části členské základny.

Snažila se sice učinit vstřícné kroky vůči ordoliberalnímu křídlu (ve volbách 2005 spolupracovala se známým liberálním ekonomem profesorem Christianem Kirchnerem), nikdy ale jeho program nepřijala za svůj. V tomto smyslu následuje tradici politiky Helmuta Kohla, který měl k hospodářské politice rovněž spíše pragmatický než ideově principiální přístup.

3 4

Programové prohlášení o činnosti viz Bürgerkonvent (2015).

INSM vytvořil zaměstnavatelský svaz Gesamtmetall, předsedou je v současnosti člen liberálního křídla SPD Wolfgang Clement, bývalý předseda vlády Severního Porýní a spolkový ministr hospodářství (INSM 2015).

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232331

99

Populismus v čase krize Nový impuls euroskeptickým myšlenkám dodala především finanční krize a následující krize eurozóny. S euroskeptickou agendou přišla roku 2009 nová strana Svobodní voliči (Freie Wähler, FW), která kritizovala EU jako „dluhovou unii“. FW se v roce 2013 prosadili do zemského sněmu v Bavorsku (9,0 %), avšak v témže roce neuspěli ve volbách spolkových (1 %). Naposledy propadli s 1,6 % hlasů v roce 2014 při zemských volbách v Sasku a s 1,7 % v Durynsku (Der Bundeswahlleiter 2015c, 2015d). Zásadní změny do převažujícího přístupu k EU tak přinesla až aktivita AfD. Klíčová politická otázka se týká především udržení tzv. permisivního konsenzu5 v německém Spolkovém sněmu, jenž byl podle některých názorů s konečnou platností rozložen právě volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 (Kaeding 2014).

Německé elity zůstávají především proevropské – 98 % německých politiků a 68 % podnikatelů považuje euro za výhodné pro svoje národní hospodářství (Isernia a Basile 2014, 31–32). Ani veřejné mínění a chování voličů není protievropské, spokojenost s EU naopak dokonce roste: 68 % dotázaných se vyslovuje pro prohlubování politické a 69 % hospodářské spolupráce v EU. Nehledě na teprve odeznívající krizi eurozóny 70 % Němců věří, že EU poskytuje v krizových obdobích členským zemím větší ochranu, 85 % pak podporuje stabilní euro (Neu 2014, 8–9). Veřejnost je ovšem velmi kritická vůči zadluženým zemím a obává se finančních transferů v rámci eurozóny.

Kancléřka Merkelová řešila nástup ekonomické krize a následující krizi eurozóny pragmaticky, a to značným posunem do levého středu. Řada opatření, která v této situaci zavedla, patřila spíše do sféry politiky SPD a Zelených. To jí sice umožnilo opakovaně vyhrát volby (2005, 2009, 2013), avšak její pragmatismus a přejímání témat a návrhů řešení ostatních stran dále rozmělnil ideové rozdíly mezi jednotlivými aktéry na politické scéně. Mělo se však ukázat, že tato tendence má jednu výjimku – rostoucí radikálně tržní a euroskeptickou, postupně ovšem i protipřistěhovaleckou opozici, která vedla ke vzniku AfD. Právě v kruzích jejích zakladatelů a sympatizantů znamenala finanční krize zpochybnění legitimity politické elity.

5

Tedy dlouhodobě fungující široká shoda napříč politickým spektrem na nejvýznamnějších strategických otázkách, jako jsou zahraniční politika, evropská integrace a další.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232331

100

Charakteristika AfD Názory na to, jak AfD kategorizovat, se do jisté míry různí, zatím se neustálil jednoznačný úzus. V některých analýzách figuruje jako liberálně konzervativní strana (Płociennik 2014), převládá ale její charakteristika jako strany pravicově populistické (Bebnowski a Förster 2014; Hausläer a Roeser 2014). Voličský potenciál AfD představují pravicoví liberálové a národní konzervativci, zahrnuje ale také hlasy levicově orientovaných protestních voličů (Plehwe a Schlögl 2014, 27). Volby roku 2014 v Durynsku a Braniborsku potvrdily, že AfD volí okolo jedné třetiny voličů z přesvědčení, kdežto skoro dvě třetiny její podporou vyjadřují zklamání nad politikou stran, které volily dříve. Například v Durynsku byl přitom poměr mezi ideovými a zklamanými voliči v průměru 59 : 34, u CDU 72 : 21, SPD 61 : 31, Zelených 64 : 30, a dokonce i u Die Linke, označované často za protestní stranu, 56 : 39. Mezi voliči AfD ale tento poměr činil 37 : 57 (Infratest 2014).

Pokud jde o časté srovnání s Pirátskou stranou Německa (Piratenpartei Deutschland), AfD od ní odlišuje skutečnost, že vychází z výše uvedených dlouhodobých aktivit a platforem liberálně pravicového a konzervativního směru, které fungovaly formou sítě soukromých a občanských iniciativ a institucí. Nejde tedy pouze o aktuální jev, ale o výsledek kontinuálního vývoje části pravicové, politicky mobilizované elity a širší veřejnosti, která ztratila svoji vazbu na etablované CDU-CSU a FDP. AfD také rychle překonala svůj charakter strany jednoho tématu (boj za vystoupení z eurozóny) a začala se výrazně profilovat v dalších problematických oblastech, jako je například imigrace. Obtížně však hledá vlastní pozici ve vztahu k protipřistěhovaleckému a protiislámskému hnutí Pegida a jeho odnožím. Na jedné straně jsou si obě uskupení tematicky i personálně blízká (Tatjana Festerlingová, představitelka tzv. nové pravice, bývalá politička AfD z Hamburku, ohlásila kandidaturu na starostku Drážďan právě za Pegidu; Stern 2015), na straně druhé nechtěl předseda Bernd Lucke blízkým vztahem k Pegidě zavdávat další podněty ke kritice AfD za příklon k rasismu a k radikálně pravicové orientaci.

AfD jde ve svém ideově programovém zaměření ještě dále než její předchůdce Svaz svobodných občanů. Toto uskupení, inspirované rakouskou FPÖ, vzniklo jako strana ekonomů a mělo přídomek „profesorská strana“ (Professoren-Partei; Rheinische Post-Online 2013). AfD tento charakter i označení převzala, nicméně je ještě ve větší míře než BfB formována a vedena profesory ekonomie a hospodářskými experty. Ustavila dokonce vlastní „vědeckou radu“, kde vedle profesora Starbattyho figurují další

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232331