98
Ve vývoji Palackého myšlení jsou tato poslední léta obdobím nepochybné retardace, ne-li úpadku, který zaznamenává i Kaizl: „[…] těžko jest objeviti souzvuk mezi původní odkrytou a důslednou humanitou“ Palackého let 1848–1849 a mezi pozdější jeho „hněvnou vášní, kterou doráží na Němce, Maďary a Židy“.137 Nyní vystupuje v jeho myšlení do popředí holý konzervatismus a emotivní nacionalismus a vytrácejí se z něj ony humanitární, rozhleděné a evropanské rysy, jež v minulosti zakládaly to, co Pekař nazývá jeho „velkorakouskou orientací“.138 Přesto však byl Palacký nepochybně největší postavou moderních českých dějin, nebo aspoň 19. století. Jestliže se v době vzniku samostatného Československa objevily negativní postoje vůči němu,139 bylo to zcela pochopitelné: byl skutečným tvůrcem rakouské orientace české politiky, a jakkoli v posledních letech života jeho vztah k monarchii ochladl, tuto orientaci nikdy neopustil. Palacký však nebyl „Rakušák“ (v češtině má tento odstín zcela určitý, pejorativní význam), nýbrž Rakušan, či vlastně Středoevropan, jeden z největších v novodobých dějinách této části kontinentu, mezi Čechy rozhodně největší.
137 J.
Kaizl, op. cit., s. 59. Pekař, Z české fronty II, s. 15. 139 Srov. Z. Nejedlý, op. cit., s. 195. 138 J.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232330