Seděl nahoře. Na trámu pod stropem, jako pták. Kolena mu směřovala do stran, paže měl spojené před sebou. Naklonil hlavu na stranu. Zamrkal bílýma očima. Odložila ranec. „Koukám, že je ti líp,“ prohodila, aniž by čekala odpověď. Připadala si hloupě, že o něj měla starost. Natáhl nohy ke stropu, až stál na trámu na rukou. Na jeho těle nebyl ani gram tuku. Viděla, jak mu pracuje každičký sval. Některé z nich určitě nikdy nespatřila. Ani u ætlingů, ani u lidí. Tenké svaly táhnoucí se podél páteře. Vybouleniny u lopatek… Otočil se. Pomalu, jako by předváděl, co dokáže. Pak se pustil, seskočil na zem a usmál se na ni. Ustoupila o krok vzad. Byl děsivě blízko. A už vůbec ne slabý. Působil jako nábyrn mnohem víc, než si pamatovala. Otevřela ranec a podala mu jablko a sušenky. „Nemůžeš tu chodit takhle,“ kývla k jeho rozkroku. „Běžné je být oblečený.“ Líbilo se jí, že může opět mluvit svým jazykem, i když nevěděla, nakolik jí slepý rozumí. Vzal si jídlo a ona ruku rychle stáhla. Měl ohavné drápy a ona si vzpomněla, jak se jí sevřely kolem ruky. Obcházel ji. Chvíli zvažovala útěk, ale pak se slepý posadil na pytle s hlínou a zavrtal drápy do jablka. Ovoce se scvrkávalo. Svraskávalo. Hnilo jí před očima. Civěla na něj s otevřenými ústy. „Přijímáš potravu drápy…“ zašeptala a pusu zase zavřela, aby nevypadala jako idiot. „Také bys tak činila, kdyby k tobě byla evoluce milosrdnější.“ Dala si ruku před ústa a ucouvla. Hlas měl hluboký a hrubý. Mluvil ale hezčí ymslandštinou než ona sama. „Vidíš?“ ozval se znovu. „O tom přesně mluvím. Vůbec se nedokážeš kontrolovat. Je zázrak, že jsi naživu.“ Setřásl si z ruky zbytky jablka. „Nemáš něco výživnějšího?“ Pomalu si uvědomovala, že nemůže čekat poděkování ani chválu. Ne že by s jedním či druhým počítala. Nepočítala ani s tím, že tady bude stát a vést rozhovor. Chystala se, že poběží o život.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232292
Popošla k němu. Nemohla tomu uvěřit. „Jsi slepý. Nábyrn.“ Opět se mu něco pohnulo v očích. Vstal. Tyčil se nad ní s odhalenými špičáky. Na tváři ji zašimraly jeho dlouhé vlasy. Ani se nehnula. Fascinoval ji a děsil zároveň. Zasyčel. „Mrtvorozený? Nazýváš mě mrtvorozeným? Jmenuju se Naiell. Jsem Dreyri. Jsem Umpiri, v žilách mi koluje krev prvních. Žiju tisíc let krát tři. Vy se množíte jako kobylky, vaše matky umírají dříve, než z nich vyjdete, a přesto nás nazýváte mrtvorozenými? Zítra všichni pominete. Co jiného jste, když ne mrtvoly?“ Hirka se převážila dozadu a zůstala sedět na dlaždicích. „Tři tisíce…“ Napřímil se a podíval se na své drápy. „Svět hned vypadá jinak, co? A co se týká zraku, můžu tě ujistit, že vidím lépe, než jsi kdy viděla ty. Slepí jste vy, kteří nevidíte, že my vidíme.“ „Tři tisíce let…“ Zírala na něj. To není možné. Rozpřáhl ruce, jako by chtěl potvrdit všechno, co řekl. Anebo jen proto, aby mohla dál zírat. Nic jiného v tu chvíli nedokázala. Jen civět. Vyrazilo jí to dech, jako by ji někdo uhodil. Tolik mrtvých. Jay. Její sestřička, která se dožila jen pár let. Ti všichni jsou pryč. A on si tady tvrdí… Tři tisíce… Smála se vlastním úvahám o tom, kým asi tak je. Slepý v podobě havrana. Je to on. Je tím, kým si myslela. Stojí tady nesmrtelný havran. Před ní. Uprchla do Ravnhovu, skrývala se v Mannfalle, všechno kvůli tomu, aby unikla Havranovi. Vidoucímu. A on byl přitom celou dobu s ní! Krmila ho medovým chlebem! Nevěřila… Popírala jeho existenci. Náhle ji přemohl stud. „Nevěřili jsme… Tvrdili jsme, že neexistuješ! Nebyl jsi tam! Proč jsi tam nebyl? Vidoucí neexistuje!“ Dřepl si před ni a naklonil hlavu na stranu. „Prověř si to ještě jednou.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232292
Uvědomovala si, že na něj civí s otevřenou pusou. Zvedla ruku, aby se ho dotkla, ale pak ji opět stáhla a položila si ji na hruď. Srdce jí rozrušením bušilo rychleji. Musí něco podniknout. Spěchá to. Tímhle se všechno mění. Rime! Musím mluvit s Rimem! Všechno, co udělali, všechno, co se stalo… A ona se nachází tady, ve světě lidí, a před sebou má dějiny Ymslandy. Domnělou lež. V hlavě jí vířily vzpomínky. Obřad. Znamení na rouchách Rady. Sochy. Mince. Všechno. Vstal a chraplavě pokračoval: „Potíž je samozřejmě v tom, že nejsem jediný. Havraní kruhy spaly po tisíc let a pak přijdeš ty, má malá Sulni, a vše se změní. Umpiri opět navštívili Ymslandu, a to je situace, kterou si nepřejeme. Můžeš procházet kameny, jako by tě znaly. To není dobré znamení, řekl bych. Otázka zní, proč jsi tady a jaké jsou tvé úmysly,“ pronesl takovým tónem, až to vůbec neznělo jako otázka. „Cože? Já…“ Hledala odpověď. Smysl. Mluvil zvláštně, ale rozuměla každému slovu. Domnívá se, že sem chtěla přijít? Když Kuro prolétl kameny, prostě ho následovala. Na neznámé místo. Dou fala, že tam najde svůj domov. Protože havrani takové věci vědí. „Následovala jsem tebe!“ odpověděla. „Hm. Ano. To už tak ostatní dělávají, že ano?“ Usmál se a odhalil špičáky. Bránila se nutkání krýt si hrdlo. „Jsi tu, Sulni, protože někdo tam venku si přeje, abys tu byla. Cestuješ kameny, pronikáš dveřmi, které nikdy neměly být otevřeny. Je to tvůj přítel?“ „Co? Kdo?“ „Ten, co se plíží venku.“ Stefan! Vyskočila na nohy. Jen tak tak se nezhroutila zpátky. Co má dělat? Co má říct? Stefan to nikdy nepochopí. A slepý… on… Podívala se na něj.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232292