Seděl nahoře. Na trámu pod stropem, jako pták. Kolena mu směřovala do stran, paže měl spojené před sebou. Naklonil hlavu na stranu. Zamrkal bílýma očima. Odložila ranec. „Koukám, že je ti líp,“ prohodila, aniž by čekala odpověď. Připadala si hloupě, že o něj měla starost. Natáhl nohy ke stropu, až stál na trámu na rukou. Na jeho těle nebyl ani gram tuku. Viděla, jak mu pracuje každičký sval. Některé z nich určitě nikdy nespatřila. Ani u ætlingů, ani u lidí. Tenké svaly táhnoucí se podél páteře. Vybouleniny u lopatek… Otočil se. Pomalu, jako by předváděl, co dokáže. Pak se pustil, seskočil na zem a usmál se na ni. Ustoupila o krok vzad. Byl děsivě blízko. A už vůbec ne slabý. Působil jako nábyrn mnohem víc, než si pamatovala. Otevřela ranec a podala mu jablko a sušenky. „Nemůžeš tu chodit takhle,“ kývla k jeho rozkroku. „Běžné je být oblečený.“ Líbilo se jí, že může opět mluvit svým jazykem, i když nevěděla, nakolik jí slepý rozumí. Vzal si jídlo a ona ruku rychle stáhla. Měl ohavné drápy a ona si vzpomněla, jak se jí sevřely kolem ruky. Obcházel ji. Chvíli zvažovala útěk, ale pak se slepý posadil na pytle s hlínou a zavrtal drápy do jablka. Ovoce se scvrkávalo. Svraskávalo. Hnilo jí před očima. Civěla na něj s otevřenými ústy. „Přijímáš potravu drápy…“ zašeptala a pusu zase zavřela, aby nevypadala jako idiot. „Také bys tak činila, kdyby k tobě byla evoluce milosrdnější.“ Dala si ruku před ústa a ucouvla. Hlas měl hluboký a hrubý. Mluvil ale hezčí ymslandštinou než ona sama. „Vidíš?“ ozval se znovu. „O tom přesně mluvím. Vůbec se nedokážeš kontrolovat. Je zázrak, že jsi naživu.“ Setřásl si z ruky zbytky jablka. „Nemáš něco výživnějšího?“ Pomalu si uvědomovala, že nemůže čekat poděkování ani chválu. Ne že by s jedním či druhým počítala. Nepočítala ani s tím, že tady bude stát a vést rozhovor. Chystala se, že poběží o život.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232292