nic prohlásit za „skutečný“ odpor. Typickým příkladem je Alesia Contuová (2008), která tvrdí, že to, co obvykle nazýváme „odporem“, je ve skutečnosti „nemastným a neslaným činem“, jehož aktéři nepřebírají žádná rizika, a který ani nevede k žádné významné změně v základech útlaku.18) Klíčovým pojmem je zde integrace: myšlenka, že to, co považujeme za odpor na pracovišti, je ve skutečnosti pouze pojistný ventil pro frustraci zaměstnanců, který se samotných struktur moci nedotýká. V některých verzích může mít tento argument až funkcionalistický nádech, systém se obnovuje nikoli navzdory, nýbrž kvůli existenci tohoto pojistného ventilu. Zní to zajímavě, protože je zde zpochybňován sám základní význam subjektivity. Je možné oddělit pokus stát se aktérem od bytí aktérem? Můžeme se domnívat, že odporujeme, a může nás právě tato domněnka vést k přijetí hlubokého útlaku? Svůdná síla myšlenky integrace může snadno vést k nekonečné abstrakci, v níž postupně odumírá představa, jak by vlastně odpor měl vypadat. Protože dosud nemáme žádný konkrétní fenomén, na který bychom ji mohli použít, myslím, že je příliš brzy na to, abychom se tímto pojetím zabývali. Čtenář však na otázku nemusí zapomenout. Může si ji uchovat v mysli během následující 18
Zpochybněna je také představa, že jemné formy nekázně, například ironie či humor, nabývají na důležitosti tím víc, čím více slábnou možnosti otevřeně se účastnit kolektivního odporu: „Nevidím důvod, proč by dnes měli dělníci v jakékoli profesi používat více humoru jen proto, že odbory zeslábly či zmizely,“ píše Paul Stewart (2008: 55, můj vlastní překlad). Namísto toho, abychom se soustředili na význam různých akcí v souvislosti se subjektivitou, navrhuje, abychom se více zaměřili na to, co nám může boj na pracovišti povědět o rozporech kapitalistické výroby (Stewart 2008: 62).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232284